Života běh
Dnes ne o počítačích, AI ani o společnosti, ale o mně a o zdraví.
Dneska budu trošku osobnější. Jsem doma ze špitálu, srůstám, tak mi to jistě odpustíte.
Svoji cestu od vychrtlíka k tlusťochovi a zase zpět jsem už jednou veřejně popisoval. Pokud mě sledujete na Twitteru, možná jste na to narazili. Tehdy jsem zase zachytil nějakou vlnu rozumprdů se “stačí nežrat” a “nemají vůli”, a tak jsem sepsal svoje tehdejší zkušenosti a rady, co jsem dostal ne od lidí na Twitteru, ne od koučů a ne od trenéra ve fitku, ale od doktorky obezitoložky, která mně pomohla velmi zásadně.
První krok jsem samozřejmě udělal já sám. Za Covidu, za lockdownu, když jste všichni fňukali, že sedíte doma, furt jíte a přibíráte, tak já hubnul, protože jsem seděl doma a furt jsem jedl. Ale tohle jsem už popisoval: do té doby jsem se omezoval a přibíral jsem. Nejedl jsem žádné nesmysly, žádné sádlo s pivem a podobně, ale jedl jsem málo. “Stačí nežrat”, že? No a je samozřejmé, že tělo jede v módu “hlad” a snaží si všechno, co dostane, uložit na horší časy. Protože “je furt hlad”.
Zhubnul jsem nejdřív “po svých”, pak jsem zase něco přibral, a pak jsem šel za doktorkou. Prohlédla, vyšetřila, zkonstatovala fakt (“podvyživený svalovec”), dala rady a předepsala liraglutid (Saxenda).
Jo, prosímvás, nedostal jsem ho od primáře ze Sokolova na základě zprávy přes Twitter, ale od lékařky, která mi nejdřív udělala celou sérii testů a vyšetření.
Saxenda fungovala a snížila hmotnost, zase až do nějakého stádia stagnace. Pak mi doktorka nabídla bariatrii. Technicky jde o několik různých operací, které nějak mění metabolismus. Od žaludečních bypassů po odstranění části žaludku (ne bandáž, ale reálné odstranění). Pro tu poslední možnost jsme se společně rozhodli, protože při ní se odstraňuje část žaludku, kde se tvoří “hormon hladu” ghrelin.
“Víte, všechny tyhle řeči o silné vůli, to jsou jen kecy, protože ve chvíli, kdy tělo dostane hormonální impulz, aby se najedlo, tak je to pro něj pud sebezáchovy. A to by člověk musel mít vůli jak jogín, aby tenhle pud potlačil.”
Operace žaludku proběhla v říjnu 2024 ve FN Motol. Laparoskopicky, roboticky. Tuším, že jsem pak pobyl v nemocnici snad čtyři dny, a to jen proto, že prosakovala rána okolo drénu. Pravděpodobně nějaká céva v podkoží. Jinak naprosto bez obtíží.
Jo, pak chvíli jíte jen vodu. Pak jogurt s vodou. Pak jogurt. Pak kaši. Ale řídkou. A tak dál. Za pár týdnů jste ale bez výraznějších omezení co do skladby jídla (nejezte nic, co mechanicky nebo chemicky dráždí žaludek) a jediné omezení je objem. Jíte strašně málo, 150 ml porce, takže musíte jíst často a efektivně. Z běžného jídla sníte hlavně maso a další bílkoviny. Pak zeleninu, na trávení. Přílohy klidně vynecháte. Jedno jídlo máte na tři porce. To mi vyhovuje, protože můžu jíst spoustu různých jídel, co mi chutnají, a víceméně pořád.
Postupem času se naučíte, co a jak, a ty maličké porce se stanou samozřejmostí. Jasně že se někdy nezdržíte, ujedete, dáte si víc… a pak je vám těžko a zle, tak si příště dáváte majzla. A musíte si hlídat bílkoviny. Proteinové šejky. Protože denní spotřebu 100 a víc gramů bílkovin nenaženete jen masem.
Lidi se mě často ptali, jestli držím nějaké “drastické diety”. Naopak, dopřával jsem si cokoli, mohl jsem jíst klasiku, Asii, Indii, těstoviny, zeleninu, stejky, cokoli, jen v malých porcích. Jediný požitek, co si musíte upřít, je “sníst plný talíř”. Sníte pár soust, a jste najedení. (A za dvě hodiny zas. A pak zas…)
Takhle to fungovalo docela dobře, ale pořád jsem byl asi 10 kilo nad cílovou hranicí, a zase to asi půl roku stagnovalo. Mizel viscerální tuk, svaly se držely a bylo to plus mínus OK.
Rok po operaci jsme s doktorkou řešili, co dál. Stravovací návyky byly v pořádku, skladba jídel taky, hmotnost ale stagnovala, takže nabídla Ozempic nebo Mounjaro. Ozempic levnější, Mounjaro účinnější díky dvěma mechanismům účinku najednou. Zvolil jsem Mounjaro.
Ano, bylo to zajímavé, hlavně psychicky. Když hubnete, tak totiž neustále myslíte na jídlo. Ne snad proto, že máte hlad, ale protože musíte pořád řešit: Co budete jíst, kdy budete jíst, že musíte jíst. Není problém se krotit; problém je se najíst! A furt to někde rezonuje v hlavě. Jídlo není “běžná věc”, ale je to věc, okolo které se točí většina myšlenek. A s Mounjarem tohle přestane. Přestanete “to řešit”. Což je tedy až druhotný efekt, primární efekt je ten, že to “přestane řešit” tělo.
Mounjaro fungovalo dobře dva nebo tři měsíce, hmotnost zase začala klesat, ale stalo se mi, že se mi občas udělalo po jídle špatně. Poprvé si to pamatuju po nějaké rybě. Fujtajbl. Měl jsem zato, že nebyla moc čerstvá.
Zvracení není příjemné nikdy, ale když máte žaludek o velikosti pěstičky, tak je to ještě o hodně těžší, protože mechanika vám neumožní to “blueeeh”. Ale na konci se mi ulevilo. Dobré. Epizoda, stane se. Dietní chyba.
Pak se mi to stalo znovu. Zase po nějakém jídle. Tlak v epigastru (tam co je žaludek), bolest, co se rozlila horizontálně do zad… Pomohla horká sprcha, zvracení atd.
Logicky jsem se pídil, co mi je, a všechny příznaky ukazovaly na žaludek: lokalizace bolesti, úlevné zvracení, typická žaludeční kolika.
Pak jsem si dal jednou ke snídani vajíčka. Bylo 21.12. Čtyři hodiny nato jsem cítil, že je zle. Lehnul jsem, zvracel jsem, trochu to pomohlo, ale křeče trvaly dál. Nahříval jsem si záda, to pomáhalo částečně. Hledal jsem úlevnou polohu, nenašel jsem. Bál jsem se, že to je slinivka, ale typická “úlevná poloha na všech čtyřech” mě pekelně bolela. Tipoval jsem žlučník, ale podžebří bylo klidné. Večer bolest povolila natolik, že jsem mohl usnout. Vleže, na zádech, pokrčené nohy - to byla poloha, kdy to sice nesnesitelně bolelo, ale furt míň než v jiných polohách.
Druhý den ráno jsem se probudil, ale bolest tu byla furt. Sice slabší, ale byla. Dal jsem si kolečko šunky, a zase se to vrátilo. Když už jsem se smiřoval s tím, že pojedu na pohotovost dva dny před Vánoci, tak to přešlo. Trvalo to 26 hodin.
Říkal jsem si, že musím být opatrnější. Vánoce byly v klidu, tu a tam jsem si uzobnul, fajn. Tři dny po Vánocích jsem si dal maso, které bylo ne snad chycené, jen ne úplně čerstvé. Stačilo pět soust. A hopla, bylo to tu znovu. No jo, moje blbost, musím jíst jen prověřená a stoprocentně čerstvá jídla.
Byl jsem už před Vánoci domluvený na kontrole u praktika na začátku ledna. Do té doby jsem stihnul pár dalších podobných kolik. To už ani zvracení nepomáhalo. Někdy to trvalo dvě hodiny, někdy den. Jedl jsem už jen rohlíky a pil hořký čaj. Na váhu jsem ani nestoupal… Udělali odběry, za tři dny jdu na vyšetření, doktorka říká “máte tady zvýšené jaterní testy, s tím budeme muset něco dělat…”, tak jsem přemýšlel, co to je, a říkám: “Helejte, mívám zažívací obtíže a koliky…” Popisoval jsem příznaky, ona říkala “to bude žaludek, po té operaci”, ale pak říkala “uděláme pro jistotu sono břicha”.
Ano, byly to žlučníkové kameny. “Mnohočetné”, abych byl přesný. A zcela zjevně jeden takový větší prošel žlučovodem až do střeva (naštěstí neucpal žlučovod). Takže jsem okamžitě kontaktoval obezitoložku, ta předala zprávu chirurgii, za pár dní volal přednosta, domluvili jsme si návštěvu, do té jsem stihnul ještě kontrolní odběry a UZ, a pak už jen termín na laparoskopickou operaci (cholecystektomie). Jinou léčbu jsem nechtěl, a ani nepřipadala v úvahu.
Jediné, o co se hrálo, bylo tzv. ERCP - endoskopický zákrok v oblasti ústí žlučovodu. Někdy je nutný, pokud se kamínek zasekne, protože hrozí zánět slinivky. Bohužel se dost často po operaci zánět slinivky objeví, právě v důsledku této operace. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ostatně i pan profesor říkal “já ERCP nechci dělat, pokud to není nezbytně nutné”. Takže jsem se snažil opravdu hodně šetřit, pro jistotu jsem si domluvil extra UZ vyšetření týden před nástupem, abych věděl, jak to vypadá, a docela jsem se bál při každém bodnutí v břiše. Naštěstí už jsem měl Algifen, takže těch zbývajících šest kolik, co jsem při čekání na operaci zažil, už jsem zvládnul líp.
V úterý jsem nastoupil. Ve středu ráno v osm jsem ležel na sále, v 9:15 mě probouzeli. Ve čtvrtek vytahovali drén a v pátek v devět ráno mě hnali z nemocnice domů. Dneska břicho pořád pobolívá, ale už jen od toho, jak mě nafoukli při laparoskopii, už ne od trávení. A ráno jsem si dal, poprvé od Vánoc, malé kafe.
Žlučníkové kameny a hubnutí
Mezi lidmi jsou žlučníkové kameny spojovány s nějakým obžerstvím a nestřídmostí, zároveň jsem slyšel, že “se s tím dá žít”…
No, upřímně: nevíte dne ani hodiny, kdy se kamínek dá do pohybu. Žlučník se totiž občas sevře a vypuzuje žluč, to když dostane signál látkou, zvanou cholecystokinin, že je potřeba trávit tuk. Ale když v něm máte kameny, tak sevře ten kámen, to ho mechanicky podráždí, on se sevře víc, a výsledkem je křeč a kolika. Kromě toho, že to je bolest “jak prase”, tak riskujete, že se mu podaří kámen vytlačit do žlučovodu. Tam se může kdekoli zaseknout a pak je problém. A pokud se zasekne až dole, tak ucpe i vývod z pankreatu, a pak je fakt hodně velký problém.
Navíc nestačí “nejíst tuk”, protože cholecystokinin můžou probudit i jiné látky, ne jen tuk. Třeba některá dráždivá jídla, i to kafe, nebo žloutky. Můj jídelníček byl celých šest týdnů od diagnózy do operace prostý: Rohlík, nízkotučná šunka, proteinový puding, banán. Denní příjem tuku někde okolo 10-15 gramů, ale důsledně okolo 2 gramů na jednu porci. Pak pauza.
Všechna nutriční doporučení musela jít stranou, tohle byla výjimečná situace. Energii jsem doháněl ze sacharidů, protože mi proteinové nápoje nedělaly dobře. Přesto jsem měl málo sil a hmotnost padala.
Ale, jak říkal pan profesor i paní doktorka obezitoložka: nejsem jediný, kdo to má, protože jednou z příčin vzniku žlučníkových kamenů je výrazné zhubnutí. Před bariatrií byl žlučník zcela čistý. Pokud hodně zhubnete a navíc málo jíte, tak se žlučník, laicky řečeno, fláká. Nedostává impulsy “Je tu tuk, potřebujeme žluč”. Ta se v něm pak zahušťuje, a protože se nevyprazdňuje, tak se začne tvořit písek, kamínky, kameny… A pak se děje to, co jsem popisoval nahoře.
Za šest let, od covidu 2020, jsem k dnešnímu dni zhubnul 62 kilo. Šlo to postupně, s okamžiky stagnace a jojo efektu na začátku, ale i tak to bylo dost rychlé na to, aby se žlučníkové kameny udělaly.
Lidi často mají tendenci říkat těm, co zhubli: “To se teď musíš cítit líp, co?” Když mi to říkali teď, tak jsem jim odpovídal: “Ani náhodou!” a užíval jsem si jejich údiv.
Tedy po pravdě jsem se ani předtím necítil nějak extrémně špatně. Subjektivně se spíš teď cítím slabší, unavenější, je mi větší zima, … Mám dojem, že mi “zestárla kůže”, což je logické: ubyl tuk a kůže ztrácí elasticitu.
Objektivní pozitiva tu ale jsou: Cukr (i glykovaný hemoglobin) je naprosto v normě (předtím lehce zvýšený). Snížila se mi kyselina močová. Před třemi týdny jsem musel vysadit i léky na tlak, co jsem do té doby bral, protože jsem měl 90/60. Teď mám bez léků 120/80. Jediné, co mi zůstalo, je, že beru vitamín D a esomeprazol kvůli žaludku. Ale to je docela banalitka.
Víte, mně jsou řeči a názory lidí na hubnutí šumák. Nic si z nich nedělám. Ale protože jsem si tím prošel a znám to, tak si dovedu představit, jaké škody to může nadělat v někom, kdo si je bere a nemá vypěstovaný ignorantský návyk, jako já. A to je důvod, proč píšu o svých zkušenostech. Nikomu nechci říkat, co má nebo nemá dělat, jen popisuju, co se stalo mně, co mi fungovalo a co ne. Kdybych měl ale vypíchnout jednu jedinou věc, kterou doporučím, tak zopakuju to, co jsem psal: Jděte za odborníkem. Ne za trenérem do fitka, ani za obvoďákem, jděte za specialistou na obezitologii a nechte se vyšetřit. Nebo se vám může stát, že poslechnete nějakého kreténa, co vám řekne “nežer!”, budete se mučit hlady a výsledkem bude - víte co? Přesně tak: rozvrácený metabolismus, jídlo spojené s výčitkami a psychickými reakcemi a zvyšování hmotnosti.
Důležitý fakt: každá další dieta, redukce a jojo efekt zhorší vyhlídky na zhubnutí. Cesta “od selhání k selhání” vede ke zhoršení stavu. Neváhejte a jděte za odborníkem co nejdřív!
Kašlete na názory lidí. Je to váš boj, a ostatní lidi vám můžou políbit prdel, protože oni to za vás nevyřeší!
Držím palce.
PS: Poděkování patří MUDr. Ditě Pichlerové, obezitoložce, prof. Alanu Stolzovi, přednostovi Chirurgické kliniky II. LF UK, MUDr. Michalovi Vjaclovskému, který mi odoperoval žaludek, MUDr. Anetě Kotlářové, která odoperovala žlučník, MUDr. Miluši Vostradovské, která diagnostikovala kameny a vyšetřila mě nad rámec běžných postupů, a veškerému personálu Chirurgické kliniky a JIP v Motole. Díky!