Ve jménu ctnosti: Manifest proti morálnímu vydírání
Když se empatie mění v tyranii a dobré úmysly dláždí cestu umlčení kritiků
Prolog: Ve jménu ctnosti
Jednou z nejzákeřnějších vlastností moderních ideologií je, že přicházejí ve jménu dobra. Nehlásají nenávist, ale empatii. Nevolají po krvi, ale po inkluzi. Nechtějí boj, chtějí bezpečí. A právě proto jsou nebezpečné.
Ukázkovým příkladem této nové, postmoderní formy mocenské doktríny je progresivistická ideologie, pro kterou se vžil nepřesný název “woke”. Je často kamuflovaná jako "progresivní myšlení", "kultura citlivosti" nebo "sociální spravedlnost", nenápadná, ale všudypřítomná. Morálně vyděračská, jazykově manipulativní a psychologicky autoritativní.
Píšu tento text z pozice člověka, který považuje svobodu slova za vyšší hodnotu než emocionální pohodlí. Nepředstírám neutralitu - jde mi o obhajobu principů, které vyznávám, proti principům, které jsou s těmi mými neslučitelné, především proto, že v nich cítím velmi silné totalitní tendence. (Totalitní nikoli rozsahem útlaku, ale mechanismem manipulace).
Přesnému rámování tohoto tvrzení se ještě budu věnovat, v prologu ale považuju za důležité zmínit, že v tomto textu chápu totalitu podle H. Arendtové a K. Poppera jako souběh tří znaků: ideologický monopol, systematické umlčování disentu a permanentní mobilizaci společnosti. Čtenář má právo tento rámec odmítnout, má však také právo vědět, odkud autor vychází.
Tento text není pozvánkou k debatě s těmi, kteří se ve woke ideologii utopili, podlehli ji a sami ji aktivně provozují. Takový dialog nutně selhává, protože obě strany operují v odlišných jazykových paradigmatech: pro stoupence woke je kritika důkazem útlaku (tzv. hostile reading), zatímco pro mne je prostředkem verifikace. Asymetrie motivů (bezpečí versus svoboda) znamená, že každé slovo se v debatě s “uvědomělým” hodnotí jako akt moci, ne jako argument, a diskuse se mění v emocionální manifestaci ublížení, výčitek a obviňování.
Proto směřuji zejména ke čtenářům, kteří se s tlakem této ideologie setkávají a nesouhlasí s ním. K lidem, kteří mají pocit, že jejich odpor je snad osamocený, nebo dokonce mylný; že vzdorují “většinovému konsenzu”, že jsou zastaralí, konzervativní, rigidní (v čemž je woke utvrzuje). Místo marné diskuse s obhájci je tento text sui generis manifest, určený všem, na které woke křičí, všem, kdo cítí tlak autocenzury, a všem, kdo tuší, že s touto progresivní společenskou změnou něco není v pořádku. Chci, abyste věděli, že nejste sami. Že existuje zastání. A že proti woke ideologii, rozlezlé v institucích, lze a je nutné bojovat. Musíme jejich metody demaskovat, neustále je volat k odpovědnosti, poukazovat na jejich manipulace a systematicky oponovat jejich snahám.
Chci varovat před nebezpečím, které vidím přicházet. Nejen ve formě nucené institucionální společenské změny samotné, ale i v podobě reakce, zpětného rázu, který bude rychlým nástupem těchto změn vyvolaný. Chci varovat před ztrátou střední pozice, která dlouho sloužila jako místo konsenzu, smíru, dohody a hledání společného zájmu.
V tomto textu nastíním svůj pohled na to, co vlastně je woke, kde se vzalo, co má společného s radikální levicí, jakými metodami působí, jak ovládáním jazyka mění jeho smysl a v čem se podobá sektám. Řekneme si, jak je možné, že “nikdo přeci není woke”, a pokud to nikdo není, tak kdo to tedy je? Popíšeme si, jak je možné, že této nebezpečné ideologii tolik lidí podléhá, proč se jí Západ nedokáže bránit, a na konci předložím dvě nejzásadnejší teze: Proč je woke nebezpečím a jak se proti němu postavit.
Proto je celý tento text k dispozici pod licencí CC-BY-ND, tedy: volně publikujte, zachovejte informaci o autorovi (+odkaz na zdroj Substack), text neměňte ani neupravujte ani z něj neodvozujte nová díla. Citování v oprávněném rozsahu je explicitně povoleno. Vždy uveďte autora a zdroj.
Tato kritika woke míří výhradně proti způsobu prosazování, nikoli proti motivům jednotlivců. Nezpochybňuji, že mnozí jednají s dobrým úmyslem; zpochybňuji, zda hnutím prosazované jazykové dekrety, povinná školení a rituální omluvy neprodukují víc škody než užitku. Ve veřejném prostoru má každý nárok na kontrolu metod, jimiž se na něj působí. I když se s autorem metod shodnou na požadovaném cíli, musí být legitimní zpochybnit navrženou cestu.
Co je woke?
Zeptejte se nahlas. Dozvíte se, že to je kde co, a vlastně nic. Uslyšíte, že to neexistuje, že je to prý výmysl kritiků, co si stvořili slaměného panáka k vyvracení. Nejčastěji to říkají ti, co jsou woke, chovají se a projevují se woke, a zároveň popírají, že by byli woke nebo že nějaké woke vůbec existuje. “Možná tam někde v Americe, pár lidí, ale u nás? Kdepak! Neznám nikoho, na koho by toto označení sedělo…”
Proto pro účely tohoto textu označuji za woke ty instituce a jednotlivce, které a kteří systematicky používají následující čtyři praktiky:
Za prvé, redukují společenské konflikty na vztahy útlaku mezi skupinami definovanými identitou (rasou, pohlavím, sexuální orientací), přičemž individuální charakteristiky a osobní odpovědnost považují za méně relevantní než skupinovou příslušnost.
Za druhé, prosazují jazykové změny pomocí institucionálního tlaku nebo sankcí, nikoli prostřednictvím organického vývoje jazyka.
Za třetí, označují nesouhlas s jejich premisami za morální selhání (fobii, nenávist, nevědomou zaujatost), aniž by přiznali oponentům nárok na legitimní názorový rozdíl.
Za čtvrté, vyžadují veřejné rituály loajality (školení, veřejné omluvy, prohlášení o privilegiu) jako podmínku účasti v institucionálním životě. Tyto čtyři znaky společně tvoří rozpoznatelný vzorec chování, který umožňuje identifikovat woke praktiky bez ohledu na to, jak se jejich nositelé sami označují.
Termín woke zde neoznačuje kolektivní identitu ani svazek s vůdcem; je to zkratka pro opakující se sadu procedur, které lze pozorovat u různých, navzájem neřízených aktérů.
Je mi lhostejné, jak se kdo identifikuje; podstatné je, zda používá čtyři výše popsané taktiky. Pokud je používá, jedná “woke” v tom smyslu, v jakém o něm hovořím. Bez ohledu na to, jak sám sebe identifikuje. Soudím je podle skutků, ne podle slov, a protože mají sami problém s pojmem woke, tak pro účely tohoto textu celou definici přerámuju a otočím: woke jsou ti, kdo se takto chovají. Budiž; ať je to nálepka, kterou jim dali odpůrci metod, které používají.
Geneze a myšlenkové zdroje
Původně šlo o apel afroamerické komunity: “stay woke” - zůstaň bdělý vůči rasismu. V rukou akademiků, aktivistů a byrokratů se však tento apel změnil v ideologii, která přesahuje rámec kritiky nerovností. Stala se systémem myšlenkové kontroly, kde pochybnost je kacířstvím a mlčení je znakem viny.
Woke v dnešní podobě “popírané ideologie” není izolovaný jev, ale syntéza několika intelektuálních proudů. Z postmodernismu převzal skepsi vůči pravdě a významu: jazyk nepopisuje realitu, ale konstruuje ji (viz Foucaultova teze o diskurzu, který je mocenským aktem, spoluutvářejícím realitu). Z kritické teorie zdědil přesvědčení, že všechny společenské struktury jsou strukturálně utlačující. Identitární teorie přidaly důraz na kolektivní identitu namísto individuality a občanského principu. Postkoloniální a genderová studia pak nabídla rámec pro morální rozdělení světa na oběti a pachatele, kde odpovědnost je historická a kolektivní.
To, co začalo jako okrajový akademický diskurz, se díky úspěšné infiltraci do humanitních oborů, školských programů, neziskového sektoru, mezinárodních organizací a mediálního světa stalo kulturně dominantním proudem. Woke se šíří nikoli přes přesvědčování většiny, ale skrz uchvácení klíčových pozic v institucích.
Ačkoli woke rétorika neustále hovoří o „inkluzi“ a „diverzitě“, pravda je zcela jiná. Namísto sjednocování a budování soudržné společnosti woke úmyslně atomizuje lidi do stále jemnějších sítí „utlačovaných“ a „utlačujících“ identit. Ženy jsou stavěny proti mužům, černí proti bílým, menšiny proti většině. Tento neustálý boj, kde je každá skupina nabádána k resentimentu vůči jiným, není cestou k jednotě, ale k destrukci společenského řádu.
Woke, neomarxistická kontinuita a radikální levice
Často kritici srovnávají woke s marxismem či bolševismem, čemuž se woke brání tím nejjednodušším způsobem: své teze označují za nadstranické, nadideologické a za univerzálně platné. Lze tedy woke chápat jako pokračovatele radikální levice či neomarxismu?
Společných jmenovatelů je několik. Zaprvé, analýza moci: tam, kde klasický marxismus viděl třídní boj, vidí woke konflikt identit. Frankfurtští teoretici (Marcuse, Adorno) varovali, že kapitalismus si podmaňuje kulturu; řešením měl být “dlouhý pochod institucemi”, což je strategie, kterou můžeme pozorovat v praxi. Zadruhé, použití viny: bolševická sebekritika i dnešní “privilege checking” sdílejí nástroje rituálního pokání a kolektivní odpovědnosti.
Rozdíly však existují. Klasický marxismus stál na materialismu a chtěl znárodnit výrobní prostředky. Woke čerpá z postmoderny, není mechanickou kopií marxismu, ale jeho kulturní mutací. Zatímco marxismus chtěl ovládnout továrny, woke ovládá slovník. Zatímco bolševici věřili v objektivní realitu, woke ji popírá. Přesto sdílejí klíčové taktiky: infiltraci institucí, kultivaci kolektivní viny, umlčení disentu, revoluční rétoriku, delegitimizaci střední vrstvy coby “kompliců systému”. Tyto metody přežily pád sovětského bloku v bezpečí inkubátoru západních univerzit, kde ideál beztřídní společnosti zmutoval do vize beztělesné identity.
Často se cituje Herbert Marcuse a jeho esej “Repressive Tolerance” (1965), kde otevřeně doporučuje netolerovat reakční názory. Tuto logiku dnes ztělesňuje kultura rušení (cancel culture). Stejně tak Antonio Gramsci, jenž kladl důraz na kulturní hegemonii - přesvědčení, že změna společnosti začíná ovládnutím škol, médií a jazykových pravidel (Quaderni del carcere).
Paralela je lákavá, zejména když vidíte, že hnutí, které se prezentuje jako nové, používá osvědčené nástroje přes sto let staré radikální levice, jen přelakované na identitární barvy. Přesto jde víc o podobnost než přímé následovnictví. Woke nepřevzalo ekonomický program marxismu, ale taktickou tradici radikální levice. Vznikl tak hybrid postmoderní epistemologie (pravda = diskurz) a staré revoluční strategie (zisk moci skrz kulturu). Podobnost tedy není doktrinální, ale instrumentální: stejné páky moci, jiné nástrojové pole.
Znaky a metody woke ideologie
Woke ideologie se neprosazuje otevřeným násilím, ale metodami morálního vydírání a jazykové manipulace. Tvrzení jako “trans ženy jsou ženy”, “jazyk může být násilí” nebo “ticho je souhlas” nejsou pozvánky k diskusi, ale testy loajality. Kdo odpoví jinak, než se očekává, je označen jako transfob, rasista, fašista. Tento mechanismus není debatou, ale rituálem očisty.
V druhém plánu je opakování rituálních výroků mechanismem, který transformuje neúčast na aktivismu v pasivní vinu.
Nejde však jen o rétoriku. Ve školách se zavádějí kurikula založená na “kritické rasové teorii”, v médiích jsou odsouváni komentátoři za “problémové názory”, firmy pořádají školení o podvědomé zaujatosti a úřady přepisují jazyk do “genderově neutrálního” formátu, který ve skutečnosti pod pláštíkem ohleduplnosti popírá realitu. (K příkladům se dostaneme za chvíli.)
Každá z těchto změn má jeden společný rys: posunuje jazyk, vzdělání, právo i kulturu směrem k víře, že identita je důležitější než realita, pocit důležitější než fakta a kolektivní vina důležitější než individuální odpovědnost. Lze namítnout, že třeba firemní školení není nijak špatné, že přeci “není nic špatného říct lidem, že se k sobě mají chovat ohleduplně a pomoci jim s tím”, a může to být tak, ale faktem je, že taková školení mohou představovat formu ideologického nátlaku; stačí když je účast povinná a nesouhlas je jakýmkoli způsobem sankcionován.
Woke logika v rámci dogma neomylné oběti přiznává absolutní autoritu tomu, kdo se prohlásí za zraněného; jeho subjektivní pocit se staví nad fakta a jakýkoli dotaz je označen za mikroagresi, za “sekundární násilí na oběti”. Tím se diskuse o činu a oběti mění v rituál potvrzování bolesti místo ověřování pravdivosti, a právě tím se případný spor zastavuje dřív, než může začít.
Věříme automaticky oběti, že jí něco ubližuje, a pokud to ublížení někdo zpochybní, sám tím oběti znovu ubližuje, a tak vlastně dokazuje, že oběť je oběť… Připomíná to ten vtip o Židovi, který tvrdil, že jejich rabín je tak zbožný, že s ním Hospodin každý pátek před šábesem hovoří. Když posluchači pochybovali, že si rabín třeba vymýšlí, tak se Žid rozohnil: “Myslíte si, že by se Hospodin bavil s lhářem?”
Woke se důsledně neprezentuje jako politický program. Staví se záměrně mimo škály pravice-levice, liberální-konzervativní, autoritativní-svobodné, aby se mohlo tvářit jako “základní lidská slušnost”, “elementární respekt” nebo “prostě správné chování”. Tímto univerzalistickým nárokem se staví nad politický spor, nad stranické nebo ideologické spory, kamsi na úroveň univerzální morálky, jako kdyby jeho postuláty byly morální axiomy. Každý nesouhlas pak okamžitě rámuje nikoli jako legitimní politickou opozici, ale jako morální či kognitivní selhání. Kdo nesouhlasí, ten podle woke “popírá realitu”, trpí “nedostatkem empatie” nebo “zaostalostí”.
Právě v tomto univerzalismu spočívá část manipulační síly woke ideologie. Kdo tvrdí, že jeho názory nejsou názory, ale neoddiskutovatelná fakta (a priori vyjmutá z prostoru pro jakékoli kritické hodnocení), ten vylučuje možnost demokratické debaty. Univerzalismus se tak stává nástrojem hegemonie: kdo odmítá něco, co je přece “jen základní slušnost”, staví se mimo civilizovanou společnost.
Média a normalizace nového jazyka
Při zkoumání metod šíření woke idejí je neopominutelná role médií. Média hlavního proudu často postupují cestou nejmenšího předpokládatelného odporu a zvou si jako odborníky lidi, kterým jsou woke narativy a slovník vlastní natolik, že jsou schopni jejich prizmatem nahlížet jakoukoli problematiku. Svoji volbu redakce často obhajují tím, že se snaží o objektivitu a pozvaní hosté jsou odborníci, tedy nadstraničtí a nezávislí, a tím pádem ideální k rozhovoru, protože jejich názory nebudou mít díky tomu žádný bias. Jenže právě tím, že jim poskytují prostor a rámují jejich vyjadřování coby “nezávislou expertizu” bez protiargumentů, posouvají Overtonovo okno. Tak ze včerejších extremistických názorů dělají zítřejší normalitu.
Proč to média dělají, nebo proč dopouštějí, aby se to dělo? O důvodech můžeme případ od případu jen spekulovat. Mohou za tím být ekonomické tlaky, snaha zalíbit se určité části publika, strach z reputačních škod (tedy primárně z tlaku jiných wokizovaných médií!), může to být i naivita, případně redakční pohodlnost (“pozvěme si X, dobře, hodně a ochotně mluví, lidi to čtou, máme to bez práce!”), anebo to může být vědomá či nevědomá afinita výrazné části redakčního kmene k woke idejím a metodám.
Nechci se nikoho dotknout, ale osobně se domnívám, že jedním z těch důvodů může být i prostá hloupost lidí, kteří chtějí být konformní s dobou, ale neuvědomují si, co způsobují.
Média jsou ale především klíčovým katalyzátorem jazykové proměny. Redakce často novou terminologii zavádějí ne pozvolna, ale skokově, jako kdyby šlo o samozřejmost. Nepřechylování prošlo v mnohých bez větších debat, prostým oznámením. Pro kritiky byla připravená argumentace o nutné změně, reflektující novou dobu a citlivější vyjadřování. Některé tituly, zatím nikoli ty mainstreamové, nahrazují živý český jazyk umělými tvary středního rodu (“účastnictvo”, “studentstvo”), případně experimentují s takzvaným nebinárním pravopisem (“oni bylx”, “my jsme dělalx”, “hledáme metodiky*čky”, “necháváme na čtenáři*ce”). V první fázi jde o kuriozitu, využívanou některými radikálními či aktivistickými médii, v druhé o redakční standard i v mainstreamu, ve třetí půjde o normu, kterou mají povinnost přejímat i přispěvatelé. Kdo se zdráhá, je kárán za to, že brání pokroku a zraňuje citlivé čtenářstvo.
Touto strategií média nejen informují o svém postoji, ale normalizují jej. Opakovaným užíváním vtiskují do vědomí publika nová slova, až se starší pojmenování jeví jako hrubá nebo necitlivá. Jazyk přitom ztrácí přesnost a rytmus: místo jasného sdělení dostává čtenář novořeč, v níž se rody rozpadají a koncovky lámou. Výsledkem je komunikační chaos, který se zaštiťuje údajnou “inkluzivitou”, zároveň však ničí estetiku i srozumitelnost jazyka.
Jazyk je tím přetvářen, aby nevypovídal o realitě, ale o loajalitě. Slovo “žena” v tomto rámování není už biologický pojem, ale identitární nárok. Takže ženou může být i muž; biologická žena je tím pádem “osoba s dělohou”. Biologií podložené věty jako “muži nemohou kojit” jsou pak považovány za nenávistné, protože upírají identitní skupině domnělý nárok. A média tuto změnu pomáhají normalizovat, záměrně či mimoděk, z důvodů, popsaných výše.
Častý protiargument obránců je, že jazyk se přirozeně vyvíjí a že nové formy jsou odpovědí na měnící se společenskou realitu a potřebu respektovat identitu a city lidí. Poukazování na “oni bylx” je prezentováno jako zveličování okrajových jevů, hypertrofované užívání neutra je bagatelizováno jako přehnaná reakce na slova, která v češtině existují dávno. Taková argumentace však ignoruje vědomou a systematickou snahu o prosazení těchto jevů a minimalizuje jejich potenciál pro budoucí normalizaci, ačkoliv aktuálně se některé z nich mohou jevit jako okrajové. Akceptace nových forem jazyka většinovou společností je nízká, a z této pozice nahlíženo mají kritici pravdu: jde o okrajový jev. Jenže kritika nesměřuje primárně k akceptaci (která je marginální), ale ke snaze o prosazení, a ta je systematická a dlouhodobá. Ale k tomu se ještě dostaneme později.
Humor jako obranná linie
Humor je důležitou, ačkoli ne jedinou, obrannou linií proti ideologii, která sama sebe bere smrtelně vážně. Smích sám o sobě nezruší univerzitní směrnici ani algoritmickou cenzuru, ale narušuje aureolu posvátnosti a odsouvá dogma z roviny nedotknutelné pravdy do roviny lidské omylnosti. Právě tím oslabuje psychologickou moc, na níž woke stojí.
Karel Čapek to vystihl v eseji Proč nejsem komunistou, když popsal ponurou vášeň tehdejší komunistické revoluční víry. Týž stín pochmurnosti dnes dopadá na kulturní krajinu ovládanou woke moralismem: radost, satira či pouhý sarkasmus jsou považovány za “problematické”. Stejně jako sekty nebo totalitní režimy, které se braly smrtelně vážně, i woke kultura považuje smích, satiru a ironii za nebezpečné, protože narušují dogmata a odhalují lidskou nedokonalost. Humor je označován za “nenávist”, “mikroagresi” nebo “zlehčování”.
Moderní inkvizice se pokusila umlčet třeba Chappella (2021) a Gervaise (2022) - komiky, jimž hrozil bojkot od platforem za ironii. A tím mimoděk potvrdila empirický poznatek: Kdo se bojí vtipu, bojí se pravdy.
Sekta bez boha
Woke hnutí se na první pohled tváří jako občanská kampaň za citlivost; zblízka ale vykazuje rysy jakési paranáboženské sekty bez božstva. Sekty nikoli v doslovném smyslu, ale v přeneseném, založeném na shodě v klíčových mechanismech kontroly a podrobení. Stejně jako u sekt a kultů, tak i u woke pozorujeme morální nadřazenost, rituální jazyk, kult sebekritiky, exkomunikaci odpadlíků nebo autocenzuru věrných.
Jakmile někdo, kdo dříve patřil k proponentům woke, nebo třeba člen “uvědomělé” redakce, změní názor nebo přestane přijímat rituály, stává se odpadlíkem, kterým se kolektivně pohrdá. Ne snad kvůli němu samotnému; kvůli ostatním, aby viděli trest, který by stihl je. Strach z exkomunikace udržuje poslušnost zbylých.
Stejně významnou paralelou je manipulace pocitem kolektivní viny. Woke intenzivně využívá této manipulace: “privilegovaný” se musí trvale kát, utlačovaný trvale potvrzovat svou bolest. Využívá mechanismy rituálního pokání, sebemrskačství a přiznávání se k "privilegiu" nebo "strukturální vině", ze které není vykoupení: je daná samotnou existencí, stejně jako dědičný hřích.
K tomu se pojí mechanismus vzájemného dohledu - od neustálého hlídání “závadovosti” a vzájemného vyčítání nedostatečné uvědomělosti po firemní portály, kde zaměstnanci anonymně udávají “mikroagrese” kolegů. Tlak nevychází jen shora; komunita se stává vlastní policií.
V obou paralelách se ukazuje klíčový princip: psychologická závislost. Woke si udržuje své stoupence nekonečnými školeními „bias free“ a rituálem veřejných omluv. Kdo jednou nastoupí, zjišťuje, že laťka čistoty se stále zvedá, takže bezpečný je jen neustálý souhlas.
Vše dohromady tvoří samoudržující kruh: vyvolenost legitimizuje ostrakizaci; ostrakizace zesiluje autocenzuru; autocenzura upevňuje jazykový rituál; ten zvyšuje pocit vyvolenosti.
Metaforu sekty zařazuju schválně. Nepřipisuji woke sektářské rysy jako guru-vůdce ani svatý text. Paralela má upozornit na stejné manipulační techniky. Přesnější termín „ideologická komunita“ by tuto asociaci nevyvolal, zatímco metody sekt jsou v širším povědomí.
„Nikdo přece není woke“
Oblíbenou obranou stoupenců je tvrzení, že kritici bojují se slaměnými panáky: „U nás žádní woke aktivisté nejsou. Jmenuj jedného, kdo je podle tebe woke…“ Pokud podlehnete pasti a jmenujete, zabřednete do nekonečného bahna dokazování a řezání vět na atomy, než naprosto pozbydou smyslu. Není to důkaz toho, že nikdo takový není. Je to jen komplex rétorických technik.
Oblíbenou taktikou obránců ideologií, a nejen woke, je metodické vyčerpávání kritika nekonečnými požadavky na detailní důkazy. Začíná to zdánlivě legitimní výzvou: “Ukaž mi jediný konkrétní příklad.” Následuje však to, co anglofonní diskusní kultura označuje jako “sealioning” - nekonečné rozpitvávání každého předloženého důkazu s předstíranou zdvořilostí. Každý příklad je odmítnut jako “nedostatečný”, “vytržený z kontextu” nebo “jinak míněný”. Kritéria se neustále posouvají (technika “moving the goalposts”), dokud se debata nezhroutí pod vahou dílčích námitek (technika “death by a thousand cuts”). Tato “ozbrojená pedanterie” nevede k objevení pravdy, ale k únavě protivníka. Cílem není vyvrátit argument, ale vyčerpat argumentujícího do té míry, až diskusi vzdá. Pak obránci mohou vyhlásit vítězství: “Vidíte? Žádné důkazy nepředložil.”
Ačkoli je woke nejintenzivnější v anglosaských zemích, jeho logika a metody se šíří i do kontinentální Evropy (někdy přebírané velmi mechanicky, například dosloné přijetí tvrzení o kolonialistickém útlaku je do českého prostředí implementováno velmi neústrojně a na sílu v rozporu s českou historií).
Fenomén woke je reálně doložen v oficiálních strategiích EU, v grantových podmínkách, ve vnitřních směrnicích korporací i v mediálním slovníku. Dělat z woke neexistující záležitost jen proto, že nerozdává členské průkazky, je průhledná strategie popření viditelného (ovšem plně v duchu woke přístupu deformace reality). Nikdo o sobě nemusí prohlašovat, že je woke, a taky to nikdo nedělá. Ale o příslušnosti svědčí účinek. A ten je velmi dobře viditelný.
Pokud woke neexistuje, tak kdo a proč psal manuál státní správy k “genderově senzitivnímu jazyku”? Kdo a proč na univerzitách tlačí povinná školení o “privilegiu bílé kůže”? Kdo a proč ruší přednášky kvůli údajnému “bezpečí studentů”? Pokud nikdo, proč jsou tyto dokumenty, projekty a zásady reálně přijímány a financovány?
Chcete příklady?
Technologická agentura ČR (TA ČR) a její „Příručka pro užívání genderově senzitivního jazyka v komunikaci TA ČR“ (2016) - detailní návod, jak ve všech výstupech úřadu zdvojovat tvary („vědkyně a vědci“), vyhýbat se generickému maskulinu apod. Předsednictvo úřadu vydalo závazné doporučení, aby se příručka dodržovala.
NKC Gender & Věda (grantová platforma AV ČR, financovaná z kapitol MV) a dokument „Jak na genderově senzitivní komunikaci v instituci“ (2024) - novější verze se zvláštním oddílem o „inkluzivním jazyce pro nebinární osoby“ a příklady neologismů.
University of St Andrews (UK) - Student před imatrikulací musí projít on-line modulem “Diversity & unconscious bias”, kde musí odklikat tvrzení typu “Acknowledging your personal guilt is a useful start point in overcoming unconscious bias”. Bez splnění se nemůže zapsat.
University of Edinburgh - dvě projekce dokumentu Adult Human Female (gender-kritický film) vyvolaly protesty aktivistů; univerzita oficiálně odůvodnila zrušení “potřebou zajistit bezpečí všech studentů a zaměstnanců”
University of Sussex - přednášky prof. Kathleen Stock a nakonec její celé působení provázely dlouhodobé hrozby, “toxic environment” a bezpečnostní obavy; OfS letos udělil škole pokutu za selhání v ochraně svobody projevu.
Brněnské VUT vydalo r. 2024 “Code of Gender-Sensitive Communication”, kde kromě zdvojování tvarů radí i „pokud je to možné, vyhněte se gramatickému rodu úplně a použijte opis“ – tj. první krok k onomu střednímu rodu. Kde je princip akademické svobody, který předpokládá, že instituce věnované poznání by neměly předepisovat jazykové formy bez vědeckého odůvodnění jejich nezbytnosti?
Oblíbené tvrzení obránců woke (z nichž jeden každý popře, že woke existuje a že ho on brání) je, že jde o izolované případy. Databáze FIRE eviduje přes 900 incidentů a na 500 univerzitních sankcí od roku 2015; jen v roce 2024 bylo v Británii zaznamenáno 57 případů deplatformace akademiků. Známý CEI (Corporate Equality Index) snížil skóre téměř 200 firmám kvůli “nevhodným” vyjádřením zaměstnanců (viz Human Rights Campaign 2023 CEI methodology). Izolovaný případ je náhoda; stovky napříč sektory jsou vzorec.
FIRE – Counts of Deplatforming (verze 03/2025): 1 703 zaznamenaných pokusů (1998 – 2025), “incident” = oficiální snaha zrušit pozvaného řečníka; 769 (45 %) skončilo zákazem nebo odvoláním akce.
HRC – Corporate Equality Index 2023, metodika 4.0: skóre < 70 bodů = ztráta statutu “Best Place to Work”. V roce 2024 kleslo pod tuto hranici 196 firem (6 % všech hodnocených) převážně kvůli veřejným výrokům zaměstnanců označeným za “nenávistné”.
Častá argumentace tím, že jde jen o aktualizaci jazykových norem, naráží na fakt, že jazykové normy se v historii sice vyvíjely - ale spontánně, nikoli příkazem shora. Když státní instituce vydá příručku “genderově senzitivního jazyka”, korporace zavede povinný slovník a platforma smaže uživatele za “nesprávné” zájmeno, nejde o evoluci, ale o regulaci. Normy vzniklé pod hrozbou sankce nejsou kultivací jazyka, ale podřízením ideologii.
Příkladně paradoxní je přerámovávání univerzitního woke diskursu právem univerzit na vlastní kodexy. Akademická obec jistě smí stanovovat pravidla, dokud nepopírá svůj raison d’être: svobodu bádání a svobodu diskuse. Kodex, který např. označuje fakta z biologie za nenávistné vyjadřování, porušuje základní princip univerzity. V USA to potvrdily soudy ve věcech Uzuegbunam v. Preczewski (US Supreme Court 2021) a Meriwether v. Shawnee State University (6th Cir. 2021). I symbolické odškodnění může být precedenční výhrou.
Samozřejmě může obránce namítnout, že to je okrajový exces a Česka se to netýká. Námitce okrajovosti jsem se už věnoval, a nakolik se to týká Česka můžete posoudit sami - na konci článku najdete výběrový seznam českých případů.
Běžným způsobem obrany woke proti kritice je označit kritizujícího za konspiračního teoretika, který je přesvědčen, že svět řídí nějaký tajný woke štáb. (“A ti woke, o kterých píšeš, jsou teď s námi v místnosti?”) Což je hezký pokus o dehonestaci ad hominem, ale zcela míjí podstatu. Samozřejmě že neexistuje žádný tajný štáb ani centrální koordinovaná akce, která by řídila toto hnutí. Přesto jeho efekt není náhodný a rozptýlený, nýbrž nápadně synchronní a systematický.
Tak kdo to tedy je, když to nikdo není?
Woke nemá stranickou legitimaci, výbor ani centrálu. Sociologicky jde o distribuované hnutí: tisíce jednotlivců a malých “oddělení diverzity”, kteří se na dálku seřizují podle sdílených signálů, nikoli podle rozkazu.
Woke hnutí dosahuje koordinovaných výsledků pomocí mechanismu, který sociologové nazývají emergentní synchronizace. Jednotlivé instituce nejednají na základě centrálního příkazu, ale reagují na totožné podněty ze svého prostředí. Konkrétní mechanismus funguje takto: Akademická instituce vytvoří nový termín nebo praxi (například “unconscious bias training”). Tato inovace se stane signálem progresivní identity pro ostatní instituce. Korporace, média a úřady ji přejímají nikoli z donucení, ale protože jim přináší reputační výhodu v rámci jejich referenční skupiny. Kritérium pro přijetí není užitečnost, ale symbolická hodnota - prokázání správného postoje. Tento proces nevyžaduje koordinaci, protože všichni účastníci mají stejný motiv: vyhnout se reputačnímu riziku a získat symbolický kapitál. Výsledkem je zdánlivě koordinované chování, které vzniká z decentralizovaných rozhodnutí řízených identickými incentivy. Podobný mechanismus popisuje teorie institucionalního izomorfismu: organizace se přizpůsobují nikoli efektivitě, ale očekáváním svého okolí.
Právě tahle decentralizovaná povaha vysvětluje, proč mohou stoupenci zároveň tvrdit, že woke neexistuje (“není žádná organizace”), a ve stejné chvíli horlivě bránit každý jeho rituál. Nevidí síť, vidí jen svůj lokální úkol “vysvětlovat pomýleným, jak se věci mají”. Jeden každý není woke, sám o sobě by to nikdy neřekl a nikoho by tak neoznačil, ale celkový výsledek jejich akcí skládá nepochybný obraz toho, že woke existuje. Není to kolektivismus (ten staví kolektiv nade vše), nýbrž souběh individuálních kalkulů “nebýt poslední, kdo použije starý slovník”.
Na začátku stačila hrstka ideologicky motivovaných akademiků. Jakmile jejich diskurz získal punc prestiže, spustil se izomorfismus: každá instituce, která chce zůstat na výši, kopíruje stejná gesta. Tak probíhá zmíněný dlouhý pochod institucemi - ne jako pochodová kolona armády, ale jako lavina, kterou už nikdo nemusí řídit.
Woke není monolitický blok. Zahrnuje spektrum od umírněných zastánců inkluze po radikální ideology. Kritizuju systémové vzorce chování. Nechme stranou jednotlivce, kteří mohou jednat v dobré víře, ale důrazně jim připomeňme, že ani dobrá víra z nich nesnímá vinu za podporu nenávistné ideologie.
Psychologické kořeny podrobení
Sociální inženýrství woke hnutí by nemělo tak drtivý účinek, kdyby nenacházelo živnou půdu v určitých dispozicích lidské psychiky. Milgramova a Aschova klasická schémata poslušnosti naznačují, že lidé často ustupují ne z čistého strachu, ale z touhy po kognitivním klidu. Přijetí autoritativního návodu, dnes v podobě “antirasistického školení” či “vědomého vzdělávání se”, ulevuje od břemene samostatného úsudku. Je snazší opakovat schválené věty o “strukturálním privilegiu”, než riskovat ostrakizaci, opovržení či útoky za vlastní formulaci.
Woke nabízí komfort morální infantilizace: expert sdělí, co si smíte myslet, a vy už jen prokazujete účast. Psychologové Greg Lukianoff a Jonathan Haidt ve The Coddling of the American Mind (2018, kap. 2) hovoří o fenoménu safetyismu – tendenci delegovat ochranu před nekomfortními myšlenkami na instituce a tím se zbavovat vlastního morálního úsudku. Čím komplexnější a nejasnější je téma, tím silnější je pokušení odevzdat mu rozhodovací pravomoc.
Laboratorní studie Tendency of Interpersonal Victimhood (Gabay et al., 2020, Personality and Individual Differences) ukázala, že osoby s vyšším skóre TIV častěji volí agresivní odpověď na neutrální podněty a hledají potvrzení vlastní křivdy. Woke diskurz nabízí této dispozici společenskou legitimaci.
Výsledná směs sebekanonizované oběti a delegované odpovědnosti by mohla pomoci vysvětlit, proč i lidé, kteří vědí, že koncepty jako „bylx“ nebo „bělošské privilegium“ jsou logicky nesmyslné, raději ustupují: nejde jen o strach, ale o hlubší psychickou úlevu. Woke rámec slibuje, že kdo se podvolí, zbaví se morální samoty a bude vždy na „správné straně dějin“. To je lákavé, a zároveň nebezpečné právě tím, jak je to pohodlné.
Tím, že poukazuju na psychologické mechanismy podvolení, nesnižuju důstojnost těch, kdo woke přijali v dobré víře. Mnozí autenticky citlivě reagují na reálné problémy nerovnosti. Bohužel woke není řešením jejich reálných pocitů, ale bezohledným uzurpátorem, který jejich pocity zneužívá zcela cynicky a pragmaticky pro svoje zájmy.
Disclaimer: Odkazuji na Milgrama (N = 40, 1963), Ashe (N = 123, 1955), Lukianoff & Haidt (analýza průzkumu Gallup-Lumina State of Higher Education s více než 14 000 respondenty, 2018) a validační program TIV od Gabaye, jehož klíčová studie 1B měla N = 610 a celkový součet osmi dílčích studií přesahuje 2 300 osob (2020). Každý z těchto výzkumů má své limitace (laboratorní prostředí, kulturní bias či samovýběr) ale dohromady ukazují tutéž tendenci: lidé často raději odevzdají vlastní úsudek autoritě, pokud jim slíbí morální klid. Tato psychologická dispozice pomáhá vysvětlit, proč se „bezpečnostní“ ideologie může šířit i bez přímého donucení.
Historické paralely a totalitní reflexe
Historie zná mnoho příkladů, kdy se z ideálu stal bič. Bolševici nevolali po teroru, ale po rovnosti. Maoisté nechtěli vraždit, chtěli očistit myšlení. Inkvizice nepopravovala z nenávisti, ale z lásky k duši hříšníka. Stejným jazykem dnes woke mluví o “bezpečí menšin”, “empatii” nebo “vytváření bezpečného prostředí”, a přitom zavádějí systém, v němž se lidé bojí mluvit, smát se, ptát se.
Woke kultura vytváří klima strachu, v němž se veřejné lynčování a vynucené omluvy stávají běžnou praxí, jazyk je neustále přezkoumáván, minulé výroky jsou vytahovány jako důkaz hříchu toxicity a lidé se učí autocenzuře jako jedinému způsobu přežití. Vnější donucení mizí, protože ho nahrazuje vnitřní cenzor. V této chvíli můžeme woke zpětně přiřadit tři arendtovsko-popperovské znaky totality:
Ideologický monopol: v “kritickém” diskurzu je jediným legitimním vysvětlením útlak; jiný popis reality je z definice “problematický”.
Systematické umlčení disentu: viz například výše zmíněná databáze FIRE.
Permanentní mobilizace: od sociálních sítí po korporátní HR hledají lidé zisk “morálních kreditů” neustálým signalizováním loajality (allyship, bias training).
Tím se kruh uzavírá: woke realitu nejen interpretuje, ale i aktivně přetváří k obrazu permanentního boje.
Říkáte, že přeháním? Dobře - ukažte mi, kde jsou hranice. V jakém bodě se společenský tlak stává nepřijatelným? Když přijdete o práci za tweet? Když vám zruší přednášku? Když musíte projít povinným školením?
Skutečný ohled na druhé vzniká z pochopení a dialogu, nikoli z donucení nebo příkazu shora. Kdykoli empatii nahrazuje příkaz a respekt pokyn z manuálu, citlivost se mění v přetvářku a podrobení. Přikázané dobro rychle degeneruje: není‑li dovoleno zpochybnit metodu příkazu, stává se nárok na slušnost mechanismem ovládání, nikoli solidarity.
Tzv. “antidiskriminační” školení a “vědomé vzdělávání” nejsou platformou pro rovnou diskusi, ale akty rituálního pokání a potvrzování loajality. Kdo se odchýlí od předepsaného narativu, je okamžitě označen za xxx-foba, rasistu nebo nenávistníka. To není boj za rovnost, ale potlačování disentu pod maskou ctnosti.
Tím, že se morální nároky stávají dogmaty a jakákoli pochybnost je označena za “agresi”, degraduje se skutečná diskuse o nerovnostech na liturgii. Jde o formu morálního vydírání, kde “dobro” je definováno ideologií a “zlo” je cokoli, co se od ní odchýlí. Konečným výsledkem není spravedlivější společnost, ale společnost, kde se lidé bojí mluvit pravdu a preferují pohodlí autocenzury před svobodou myšlení.
Ano, existuje chudoba i diskriminace i nerovnost. Vše, čím se woke tak rádo zaštiťuje. Ale právě proto potřebujeme otevřenou debatu, v níž se rozliší realita od mýtů a racionalita od víry. Nahrazení analýzy jazykovým rituálem problémy nezmenšuje, naopak je činí neřešitelnými. Dokud je každý nesouhlas rámován jako útok, není debata možná. Racionální vědomá změna společnosti vyžaduje fakta, ne morální vydírání.
Proč naše civilizace podléhá
Úspěch woke ideologie v západních společnostech je paradoxem: čím svobodnější a blahobytnější civilizace, tím snáze se nechává ochromit morálním vydíráním. První příčinou je pohodlí. Lidé, kteří si zvykli na bezprecedentní komfort, jsou křehčí: hrozba ztráty místa, reputace nebo přístupu na sociální sítě se jim jeví horší než ztráta svobody slova. Připomíná to Tocquevillovo varování, že demokracii neohrožuje tyran, ale volba “měkkého despotismu”.
Druhou příčinou je touha po ctnostném obrazu. Západní elity dlouho věřily, že morální vůdcovství světa zakládá jejich legitimitu. Když se objevil nový diskurz o “strukturní vině”, část společnosti jej přijala jako šanci znovu si potvrdit vlastní etickou nadřazenost, tentokrát skrze sebekritiku a performativní kajícnost. Vznikl rituál veřejného sebeobviňování, který nahrazuje skutečnou odpovědnost za problémy.
Třetí příčinou je nedostatek bezprostřední zkušenosti s totalitou. Většina západoevropanů nezažila cenzuru, politické procesy ani exil. Totalitu znají z filmů, jako estetiku, ne jako realitu. Snad proto podceňují ostražitost východní Evropy a protestní hlasy považují za kulturní zaostalost - a tento postoj doslova, jako kalk, opakují čeští woke (kteří samozřejmě popírají, že by byli woke, viz výše).
Čtvrtou příčinou je konformita davu akcelerovaná sociálními sítěmi. Veřejný prostor se zkomprimoval do pár platforem, kde linie přátel a nepřátel vzniká během hodin. Algoritmy podporují nejostřejší signály loajality, a proto je snazší připojit se k davu než stát stranou. Rychlost, s jakou se reputace propadá, převyšuje osobní odvahu většiny účastníků.
Pátou příčinou je institucionální prázdnota. Západní univerzity a církve kdysi poskytovaly etický rámec a identitu; dnes nabízejí spíše administrativní servis. Vzniklé vakuum zaplňuje moralismus bez transcendentní opory, ideologie, která slibuje smysl života skrze permanentní boj proti “neviditelnému útlaku”.
Tento mix pohodlí, touhy po ctnosti, historické neznalosti, sociálního tlaku a institucionální prázdnoty vytváří ideální živnou půdu pro myšlenkový kult, jenž ochromuje vůli našeho civilizačního okruhu přežít.
V čem je nebezpečí vzestupu a pádu woke?
Paradoxem současné situace je, že úspěch woke ideologie v ovládání institucí vytváří předpoklady pro jeho vlastní pád, který ale s sebou strhne nejen woke. Strategie infiltrace institucí, která měla přinést kulturní hegemonii, se mění v past: čím úspěšnější je woke v infiltraci systému, tím víc se samo stává systémem (a systém se stává jím). Revoluční rétorika přitom zůstává: woke aktivisté stále mluví o "odporu proti útlaku", i když sami sedí v institucích a vydávají směrnice nebo v médiích, kde formují veřejnou debatu. Tato kognitivní disonance je však viditelná pouze zvenčí; zevnitř se woke stále cítí jako utlačovaná menšina s právem využít jakýchkoli prostředků pro své sebeprosazení.
Woke má nakročeno stát se novým establishmentem. Získalo vliv v mnoha univerzitách, HR odděleních velkých korporací, mediích, veřejných institucích a mezinárodních organizacích. Kdo dnes bojuje proti woke, záhy zjistí, že bojuje proti systému - a bohužel i vice versa: kdo “bojuje proti systému”, bojuje proti woke.
Klíčovým rizikem je silný tlak shora. Změny nejsou organické, vyplývající z přirozené evoluce kultury, ale vnucované prostřednictvím institucionální autority, ať už to je stát, média, školy, ... Povinná školení, nařízené jazykové formulace, sankcionovaný slovník, to vše vyvolá primitivní, ale silný odpor. Lidé cítí, že jim někdo diktuje, jak mají mluvit, myslet a cítit. Vzpírají se ne nutně proti cílům, ale proti metodám.
Nebezpečná je také rychlost transformace. Za pouhých deset let se z “ženy” stala “osoba s dělohou”, z biologického pohlaví “pohlaví přiřazené při narození” a z nesouhlasu s těmito změnami "transfobie". Nezáleží na tom, že většina společnosti takto šroubovaně nemluví. Důležité je, že takové vyjadřování je rychle systematicky normalizované (viz výše pasáž o jazyku). Taková rychlost společenské změny vyvolává kulturní závrať: pocit ztráty orientace a nejistotu, co ještě bude zítra považováno za normální.
Důsledkem je formování nové, neočekávané aliance. Woke nechtěně sjednocuje proti sobě klasické liberály, konzervativce i části tradiční levice. Svoboda projevu, kterou dříve hájila levice proti pravicovým autoritářům, se stává konzervativní hodnotou proti woke establishmentu. Každé “bias training”, každá univerzitní směrnice o “bezpečném prostoru”, každý případ cancel culture dodává navíc munici populistům, kteří mohou říci: “Podívejte se, co vám dělají elity” - a mají, bohužel, v ruce konkrétní ověřitelné příklady.
Osobně se mi nelíbí stát proti woke v jednom šiku s antisystémovými blouznivci. Snad je ještě šance najít vlastní cestu proti uzurpování moci, takovou, která dokáže cíleně neutralizovat woke, aniž by u toho nutně rozsekala demokratické občanské a společenské struktury.
Nejvážnějším rizikem je ztráta demokratické legitimity. Čím víc woke tlačí své agendy prostřednictvím institucí místo demokratické debaty, tím víc se jeví jako tyranie uvědomělé menšiny, “elit” a “organizací” nad většinou společnosti. Výsledkem nemusí být jen volební porážka woke sympatizantů, ale systémová delegitimizace institucí, které woke ovládlo. Univerzity, média, státní správa, všechny tyto instituce mohou ztratit důvěru veřejnosti, což je nebezpečné pro demokratickou stabilitu jako takovou. Volební výprask všem, kdo budou vnímáni jako sympatizanti woke nebo jako nedostateční odpůrci, nevyzvedne zpět demokratické konzervativce a liberály, ale bohužel spíš populisty nejhrubšího zrna!
Nebude to hezké: rozklad legitimity institucí není hezký ani v klidnějších časech, než zažíváme my.
Zpětný ráz, který intenzivní masírování woke agendou vyvolává, bude mít mnoho podob. Ta nejmírnější bude pravděpodobně jemné ironizování a výsměchu woke novořeči a rituálům, ovšem jemné a delikátní formy jsou většinou srozumitelné a dostupné jen úzkému okruhu lidí, těch, kteří se fenoménem intenzivněji zabývají. Širší vrstvy budou mít svůj slovní odboj hrubšího zrna. Narážky na stereotypizovaný vzhled, slovník, zesměšňování a parodie…
Zároveň s tím přijde i radikální protitlak, v němž se budou záměrně bořit tabu, které woke pozdvihlo. Třeba rasismus na konci 20. století byl v populaci latentně přítomný, ale střední a vyšší vrstvy jej považovaly za něco nevhodného. Tato tichá dohoda, střední pozice, kde jste mohli v klidu existovat, skončila ve chvíli, kdy přesně tito lidé o sobě od woke, tedy i z médií, zaměstnání a institucí, poslouchají, že se mají za svůj rasismus omlouvat a že jsou rasisti už jen proto, že jsou bílí. Tabu, jaké woke z rasismu udělalo, je tak silné, že jeho zboření otevřeným rasismem bude bráno jako akt osvobození! Otevřený rasismus se může stát stejným demagogickým rituálem přihlášení k anti-woke, jaký dnes v opačném gardu vyžaduje woke.
Výsledkem zpětného rázu při “osvobozování od woke šílenství” bude hlasité popření všeho, co woke hlásá. Uvidíme přehnaný rasismus, nenávist k těm, kteří jsou dnes chráněni, pohrdání slabými, otevřené nepřátelství k sexuálním minoritám, misogynii, legitimizaci buranského chování, zkrátka reálný vzestup všeho, co woke používalo jako nálepky pro svoje odpůrce: transfobie, homofobie, xenofobie, rigidní konzervatismus, všechno toto se stane tiše tolerovanými jevy a kdo se ozve proti, bude považován za “jednoho z nich”.
Když je každá kritika okamžitě označena za “nenávist”, skutečná nenávist se ztrácí v záplavě banálních pseudonenávistí. Jakmile se pozice woke otřese, bude nenávist první, která bude křičet “já jsem ta dlouho potlačovaná normalita!”
Ale snad nejhorší důsledek woke tažení je ztráta střední pozice, která byla vždy konsenzuálním prostorem a ochranou před extrémy. Když nechcete být extrémista, tak pomalu nemáte kde být. Vaše pozice není udržitelná, není bezpečná, a jste v nemilosti z obou stran. Gaussova křivka se obrátila vzhůru nohama. To je důsledek oné permanentní mobilizace, která vede k radikální polarizaci.
Dovolte mi příklad: u trans lidí způsobí zpětný ráz proti woke tlaku velmi nepříjemné efekty. Poté, co si je woke vzalo jako příklad utlačované identitní skupiny a začalo “hájit jejich práva”, aniž by o to nějak stáli, se jejich “ochráncům” podařilo násilnou propagací transsexuální agendy znechutit i ty, kteří s tím donedávna neměli problém. Změna přijde pozvolna: Od mírných lidí se náhle dozví, že je jejich sexuální identita nezajímá. Od razantnějších uslyší, že je nezajímá, že si přejí být oslovováni takovým či onakým zájmenem. Od dalších uslyší, že se mají jít léčit, od dalších že jsou zrůdy a měli by je izolovat, a od těch největších primitivů se dočkají fyzických útoků. Bohužel už nebude silná střední pozice, která všechny tyhle extrémy mírnila, takže lidé se budou takto chovat, aniž by je jejich středoví umírnění kamarádi obrazně či doslova pleskli přes hubu a řekli jim: “Co to děláš?!” Protože bývalí středoví kamarádi se jim začnou podobat.
Možná je toto nikoli strašákem, ale cílem. Rozkývat společnost tak moc, až struktury padnou. Není to ono svržení kapitalismu, o kterém stále sní radikální levice? Revoluční výbuch, ze kterého se oni, jak doufají, vynoří coby předvoj mas…
Proto je potřeba woke odporovat, odmítat, neutralizovat!
Je třeba odporovat!
Odpor proti woke ortodoxii není rozmarem ani rebelií pro rebelii samu. Je především obranou toho, co činí západní civilizaci životaschopnou: svobody myšlení a svobody slova. Jakmile státní moc, korporace či média začnou ovládat slovník, vnucovat rituály a vymezovat hranice přípustného názoru, tak mlčení znamená podílnictví. Historie Evropy připomíná, že totalitu nelze „přečkat“; vždy se musí zlomit dřív, než se stane zvykem. Bez hlasitého „ne“ se lhostejnost sama mění ve zločin.
Odpor není teorie, už probíhá a zaznamenává první úspěchy. Profesor Nicholas Meriwether po čtyřech letech sporů nejen uhájil právo nekomolit zájmena, ale univerzita mu vyplatila 400 000 dolarů odškodného a stáhla své písemné napomenutí. Podobně mediální “cancel” J. K. Rowlingové skončil fiaskem: Forbes ji letos znovu zařadil mezi dolarové miliardáře a odhadovaný příjem přes 80 mil. dolarů ročně ukazuje, že woke bojkot na prodeje neměl reálný dopad. Tyto případy ukazují, že vytrvalost a právní rámec dokážou porazit i nejhlučnější reputační lynč.
Odpor proti woke začíná už volbou slov. Každý, kdo důsledně používá výraz žena v odpověď na laboratorní neologismus “osoba s dělohou”, trhá nitku sítě, v níž se jazyk mění na nástroj loajality. Kdo trvá na přesném pojmenování, brání myšlení a připomíná okolí, že fakta nejsou urážkou. Totéž platí u dětí: učme je číst primární zdroje, odlišovat argument od nálepky a chápat, že svoboda projevu zahrnuje i slova, která se nám nelíbí. Tak posílíme imunitu vůči manipulaci, která se tváří jako péče o jejich bezpečí. Naučme je odmítat “safe space” pro myšlenky, naučme je pracovat i s těmi zlými, tím je imunizujeme nejen před woke, ale před všemi manipulátory, co nabízejí “bezpečí bez zneklidnění”.
Ve veřejném prostoru má největší sílu slovo vyřčené klidně, ale nahlas. Pokud například váš zaměstnavatel provozuje ideologická školení, vyplatí se požadovat jejich písemné zdůvodnění. Ptejte se na právní oporu kvót či povinných zájmen a spojte se s kolegy, kteří cítí totéž. I malá skupina dokáže přimět vedení k revizi interních směrnic, protože odvaha je nakažlivá a přesný dotaz nečekaně účinný.
Odpor má rovněž ekonomickou dimenzi. Jako spotřebitel můžete odmítnout výrobky firem, které veřejně trestají kritiky, a naopak podpořit podniky zaměřené na reálnou inovaci místo halasného celebrování ESG rituálů. Stejně tak investor nebo akcionář, byť drobný, má právo ptát se správců, proč jeho peníze míří do politicky řízených projektů namísto technologického pokroku.
Nakonec je tu rovina právní a politická. Když parlament projednává transpozici DSA nebo zákon o „digitální bezpečnosti“, každý dopis, každý podnět ve veřejném připomínkovém řízení se počítá, je někde zanesený a někdo se jím zabývá. Případná žaloba proti neoprávněné cenzuře může vytvořit precedens, který nakonec zvrátí praxi úřadů. A volební lístek, byť s nedokonalým kandidátem, je stále nejúčinnější nástroj, jak rozbít konsenzus umlčování.
Pro všechny úrovně platí tatáž lekce: první otázka, první vtip nebo první odmítnutí formuláře loajality (který se tak samozřejmě nebude jmenovat, bude to spíš něco “proti mikroagresi a znevýhodňování”) mohou vypadat bezvýznamně, ale lámou kouzlo strachu. Čím více lidí uvidí, že odpor vůči woke není smrtelný, tím rychleji se odpor bude rozrůstat a moc woke slábnout.
Rozsviťte svíčku. Jednou svíčkou nezaženete tmu, ale povzbudíte další, aby i oni rozsvítili.
Pod čarou - dodatek
Sliboval jsem odkazy a příklady k tvrzení, že woke agenda prorůstá do institucí v EU i v ČR. Zde pár příkladů z České republiky:
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) - Kultura genderově vyváženého vyjadřování - První česká státní metodika k genderovému jazyku; doporučuje tvary jako "studující", "vyučující" místo generického maskulina - https://msmt.gov.cz/uploads/Skupina_6/Gender_prirucka_korektura.pdf
Otevřená společnost, o.p.s. - Příručka pro genderově citlivé výchovné poradenství - Metodika pro výchovné poradce s kapitolou o nebinárním jazyku ve školním prostředí - https://mikrojesle.mpsv.cz/wp-content/uploads/2016/11/Příručka-pro-genderově-citlivé-výchovné-poradenství.pdf
Technologická agentura ČR (TA ČR) - Příručka pro užívání genderově senzitivního jazyka v komunikaci TA ČR - Grantová agentura doporučuje neutralizující tvary, odmítá lomítka, řeší nebinární problematiku - https://tacr.gov.cz/gender/160324_prirucka_gender_jazyk.pdf
Univerzita Hradec Králové - Doporučený postup v oblasti užívání genderově senzitivní komunikace - Interní směrnice pro oficiální komunikaci s důrazem na genderovou neutralitu - https://www.uhk.cz/file/edee/univerzita-hradec-kralove/uhk/uredni-deska/vnitrni-predpisy-a-ridici-akty/ridici-akty/prorektori/smernice-a-pokyny/2021/doporuceny-postup-v-oblasti-uzivani-genderove-senzitivni-komunikace.pdf
Západočeská univerzita v Plzni - Doporučení ombudsmana k používání inkluzivního a senzitivního jazyka - Připouští hvězdičku i nebinární tvary, zdůrazňuje právo na volbu rodu - https://www.zcu.cz/cs/links/doporuceni_ombudsmana
CEITEC MU (Masarykova univerzita) - Genderově senzitivní komunikace – prezentace & návod - Tříúrovňový model komunikace s konkrétními přepisy titulů a funkcí - https://is.muni.cz/do/ceitec/HR_Award/sensitivni_a_respektujici_komunikace/Genderove_senzitivni_komunikace__CEITEC_MU__3.11.2021.pdf
Mendelova univerzita v Brně (MENDELU) - Genderově senzitivní komunikace – doporučení - Vyhývání se generickému maskulinu se slovníkem přechýlených tvarů - https://mendelu.cz/wp-content/uploads/2023/08/final_Genderove-senzitivni-komunikace.pdf
Vysoké učení technické v Brně (VUT) - Kodex genderově senzitivní komunikace - Závazný dokument pro interní i veřejné výstupy s doporučeními pro nebinární komunikaci - https://www.vut.cz/vut/podpora-zamestnancu/aktuality-f122429/kodex-genderove-senzitivni-komunikace-na-vut-d266996/kodex-genderove-senzitivni-komunikace-na-vut-p274788
Psychologický ústav AV ČR - Interní norma č. 3 – Doporučení k používání genderově citlivého jazyka - Závazná norma pro všechny ústavní dokumenty s přílohou pro nebinární osoby - https://psu.cas.cz/export/sites/psu/.content/galerie-souboru/Doporuceni-k-pouzivani-genderove-citliveho-jazyka-v-dokumentech-PsU_FINAL.pdf
Univerzita Pardubice - Gender Equality Plan UPCE - Plán obsahuje závazek školení k nebinárnímu a inkluzivnímu jazyku pro všechny fakulty - https://www.upce.cz/en/gep
Zde pár evropských a korporátních příkladů:
Evropský parlament - Gender-neutral language in the European Parliament (revidované pokyny) 2018 - Parlament všem útvarům nařizuje vyhýbat se „gender-specifickým výrazům" a místo nich užívat neutrální varianty - https://www.europarl.europa.eu/cmsdata/151780/GNL_Guidelines_EN.pdf
Evropský parlament - Inclusive Communication Guidelines of the EP (příloha ke grantům DG COMM) 2019 - Povinné pro interní i externí materiály financované z rozpočtu EP - https://www.europarl.europa.eu/external/appendix/grants/20190425_grants/annex-9-inclusive-communication-guidelines-of-the-european-parliament.pdf
EU Publications Office - Gender-Sensitive, Inclusive and Accessible Language (EU inter-institutional handbook) 2022 - Doporučuje jednotné „EU gender-neutral style" pro všechny jazykové verze - https://euagenda.eu/publications/download/535414
Evropská komise - Grantové podmínky Horizon Europe – GEP criterion od 2021 - Žadatel o grant musí mít Gender Equality Plan zahrnující „gender-sensitive communication". Bez GEP je návrh vyřazen - https://eige.europa.eu/gender-mainstreaming/toolkits/gear/horizon-europe-gep-criterion
European Institute for Gender Equality - Gender equality in research and innovation - Podpora implementace genderově citlivé komunikace v rámci výzkumných projektů - https://research-and-innovation.ec.europa.eu/strategy/strategy-research-and-innovation/democracy-and-rights/gender-equality-research-and-innovation_en
Google for Developers - Inclusive documentation style guide průběžně (aktualizace 2024) - Zakazuje např. „whitelist/blacklist", vyžaduje gender-neutrální zájmena v příkladech kódu - https://developers.google.com/style/inclusive-documentation
Salesforce - Updating technical language to address implicit bias 2021 - Firma systematicky nahrazuje „master/slave", „whitelist/blacklist" a školí zaměstnance v „Inclusive Language" - https://www.salesforce.com/news/stories/salesforce-updates-technical-language-in-ongoing-effort-to-address-implicit-bias/
Microsoft Learn - Bias-free communication dokumentace 2023 - U každého článku upozornění, že text bude revidován dle „bias-free communication", odkazy na interní Inclusive Style Guide - https://learn.microsoft.com/en-us/style-guide/bias-free-communication
Associated Press Stylebook - Blog k singular they 2017 - AP kodifikuje „they/them" jako přijatelné singulární zájmeno pro gender-neutralitu - https://www.ap.org/the-definitive-source/products-and-services/making-a-case-for-a-singular-they/