Novinářova šikmá plocha
Na každého českého novináře číhá záludné nebezpečí, kterému je snadné podlehnout, hlavně když nejste dost chytří...
To se vám přihodí ajn cvaj, ani nemrknete: jednoho rána se probudíte a uvědomíte si, že se vám stala velmi zvláštní věc. Že něco, co říkáte nebo píšete, se dostalo k desítkám tisíc, stovkám tisíc, ba co dím - k milionům lidí! Což vám zalichotí. Každému to zalichotí, ne že ne, a kdo tvrdí, že jemu ne, tak není chytrý a lže.
Za chvíli si na ten pocit zvyknete a začnete být trošku pyšní a ješitní. Když jste chytří, tak zbystříte, ale pokoupete se v tom taky; je to totiž příjemné.
Pak si zapřemýšlíte a dojde vám, že když vás čtou, tak to jsou pro ně ty vaše články asi důležité. Že je vaše práce důležitá. Ne jen vaše osobně, ale i novinařina en bloc!
Jste důležití a vlivní! Dokážete shodit vládu, odvolat politika, můžete kohokoli mocného konfrontovat, ááááách! Třeba ne ještě vy osobně, ale vy-novinář ano. Když si usmyslíte, tak máte moc kohokoli veřejně vyvolat!
Pak vám začne docházet, že s takovou mocí přichází i velká zodpovědnost. Zodpovědnost za stav věcí veřejných, zodpovědnost za zemi, za politiku, za celý politický systém… Za budoucnost naší země. Našich dětí!!! Přece nikdo nechce, aby našeděti!!! žily ve světě, kde politik krade! Hrr na ně, odhalovat nešvary, tepat nekalosti, nasvěcovat hemžení brouků pod kamenem…
V tu chvíli se vnitřně měníte v Bílého jezdce. Ne, to je špatná metafora - raději ve Spravedlivého jezdce. S mečem plamenným, srdcem horoucím, a s posláním od samotné Demokracie! Kdo by odmítl!
Občas takhle večer, když zakloníte hlavu, vidíte v oblacích Masaryka, Čapka a Havla, jak vaše počínání bedlivě sledují a vážně pokyvují hlavami.
Jak jsem psal: jste chytří (jinak byste se sem do tohoto bodu vůbec nedostali), ale zas ne tak moc, abyste to prokoukli. Takže máte pocit, že těm věcem, o kterých píšete, vlastně rozumíte, a že váš pohled je správný. Musí být - vy o tom přeci píšete a rozumíte tomu. Chodíte dávat rozhovory jiným kolegům novinářům, a když jsou vám podobní, tak si v rozhovoru navzájem podkuřujete a rozejdete se s tou mučivou tíhou vědomí zodpovědnosti, že nebýt vás, tak Demokracie a Hodnoty v této zemi nejpozději pozítří bídně zdechnou. Vy je sice netvoříte, ale hlídáte je.
Občas takhle večer, když zakloníte hlavu, vidíte v oblacích Masaryka, Čapka a Havla a představujete si, jak jim děkujete při přebírání novinářských cen. (Samozřejmě že máte připravenou děkovnou řeč, v níž jste skromní a pokorní služebníci Hodnot a Pravdy a děkujete všem, kteří to vidí a oceňují.)
Stali jste se novinářem-kazatelem. Chodíte po sociálních sítích a lidem vysvětlujete, jak se věci mají, jak jste důležití, jak je vaše práce důležitá pro chod společnosti, poučujete ostatní z pozice člověka, který ví, protože o tom píše, … Každým slovem, každým postem, každým tweetem bojujete za občanskou společnost na straně dobra a spravedlnosti. A nebýt těch novinářských cen, tak máte někdy dojem, obzvlášť takhle k večeru, že jste snad poslední spravedliví.
Kdysi jste byli nadprůměrní novináři. Toto se z vás stalo, protože nejste moc chytří - jen tak lehce nadprůměrně… Ale vám už to nevadí, vy máte poslání, a tím doženete, co vám jinde schází!
Pohání vás Hodnoty. Ne vaše hodnoty, ale ty s velkým H! A v jejich jménu můžete dělat cokoli, vše je okamžitě omilostněno a zároveň pozlaceno. Nemusíte se ptát, jestli děláte věci správně: vy určujete, co je správně! Kdo jiný než vy - vy držíte v rukou klíč k Hodnotám…
Je velmi těžké nepodlehnout. Kdyby to bylo lehké, tak by se to nestávalo tak často.
A tak místo novinařiny děláte něco úplně jiného. Místo informování děláte formování. Místo reportáží píšete kázání. A místo aby vám šlo o to, aby lidé měli informace a mohli si udělat vlastní názor, tak vám jde o to, aby měli správný názor. Že je to právě ten váš, to je už jen taková shoda okolností, to se tak prostě někdy stane...
Stal se z vás člověk, který místo psaní dobrých článků píše Důležité Články. Ale to vůbec není totéž.
PS: Vše výše napsané samozřejmě platí i pro ženy - novinářky.