Mediální hygiena
Jak jsem přestal sledovat a číst zprávy, aniž by mi kvůli tomu uniklo něco podstatného
Pozoruju na sobě v posledních letech takový zvláštní posun stran svých mediálních návyků. Těžko se to přesně popisuje, ale zkusím to.
Dlouhé roky jsem měl na televizi předvolený kanál ČT24. Ráno jsem se probudil, pustil jsem si TV a po očku jsem sledoval, co se děje. U toho jsem se probíral a procital. Díky crawlu a přehledu zpráv jsem během čtvrt hodiny věděl základní set informací pro ten den. K tomu jsem se podíval, co je nového na FB, na Tw, co píšou velké online deníky…
Platilo to za covidu, platilo to na začátku války, a pak někde přišel okamžik, který, zpětně posuzováno, přinesl zlom.
Dnešní ranní rutina vypadá tak, že si sjedu timeline na Twitteru (sledovaní, nikoli “výběr pro mne”) a přečtu si v mailu digest informací ze zahraničních newsletterů, které mi posílá robot. Převážně o technologiích a AI, ale i kulturně-společenské věci.
A pak vstanu a funguju. Už několik let to takhle dělám, a teď jsem si to před nedávnem uvědomil: nesleduju obvyklá média.
Ne že bych se vědomě rozhodl, ne že bych to měl jako nějaký postoj, prostě jen v mém omezeném rozsahu 16 hodin denně nezůstal prostor na čtení, natož poslouchání / sledování médií. Když se nad tím zamyslím, tak vlastně není nic, žádná událost, která by mi kvůli tomu unikla nebo bych o ní nevěděl, pokud pro mne byla důležitá. Nemám pocit, že “nevím něco podstatného”.
Přistihl jsem se, že mi média nevyhovují. Jsou pro mne informačně řídká. Nejhorší to je u podcastů a videí, tam čas teče a informace kapou. U psaného slova je ten poměr řádově lepší, ale i tak je mediální produkce hluboko pod tím, co potřebuju. Twitter má tento poměr extrémně dobrý, ale zase má problém, který spočívá v selektivitě. Přesto činí tak 60 % z mého denního mixu “informací o dění”.
Prioritizace času
Mám omezený čas a k němu sadu potřeb, které chci naplnit. Proto musím prioritizovat a redefinovat. Už před mnoha lety jsem například v rámci vnitrofiremních diskusí říkal, že potřeba není “číst noviny”, ale “dozvědět se”. Odpověď “dozvíš se, když si přečteš noviny” mě neuspokojila už tehdy, ale dnes je to vidět i krátkozrakým okem..
Potřeba sledovat, co se děje, je bohatě naplněna Twitterem a digesty. Pokud je něco, co mě zajímá hlouběji, věnuju tomu samozřejmě čas, ale nechci věnovat půl hodiny tomu, abych zjistil, že se sice děje spousta věcí, ale žádná z nich není pro mě důležitá. Hlavně to nedělám proto, že mi na to stačí pět minut, a já pak mám těch 25 na cokoli jiného.
Média mi v tom nejdou moc na ruku. Nechtějí, abych rychle zjistil, co se děje. Chtějí, abych je četl / poslouchal / sledoval. To je první problém, co s médii mám. Nedávají mi to, co chci, v podobě, v jaké to chci. Chtějí mi říkat, jak mám jejich obsah konzumovat. Sorry, je mi dvaapadesát, na to jsem starý.
Samozřejmě, když je v médiích něco zajímavého, tak se rád začtu, poslechnu, zhlédnu! Jenže ono toho moc není…
Informační hustota a formální pustina
Už jsem psal a mnohokrát říkal, že podcasty jsou pro mě hrozně nudná, nezáživná a informačně řídká ztráta času. Neocením na nich emoční složku; jsem zvyklý komunikovat se strojem a fakt, že něco říká člověk, pro mě není žádná přidaná hodnota.
Druhá věc, co mi na nich vadí, je mentální lenost, někde možná i impotence tvůrců. Nejčastější model je “povídáme si”. Jeden nebo dva moderátoři si pozvou hosta a povídají si s ním. Jako já chápu, že tohle má spoustu posluchačů, lidí, co chtějí zažívat intimní pocit, že to jsou jejich kamarádi a že jsou u toho povídání, ale pro mne to je, viz výše, ryzí utrpení. Navíc ty rozhovory jsou… no…
Rozhovor na první pohled vypadá jako něco hrozně jednoduchého: Sedneme si proti sobě, jeden se ptá, druhý odpovídá, dělá se to vlastně “samo”, když si najdeme upovídaného hosta, tak je to obsah skoro zadarmo, položíme pár otázek, host odpovídá, čas teče, kontent se tvoří a lidi to poslouchají.
Česká média pohříchu dělají totéž. Ocituju Luďka Staňka:
A pak to, že prakticky všechna současná česká média, ať ta tradiční nebo ta nová provádějí nejzákladnější žurnalistiku, která se jmenuje “děláme rozhovor, protože je to žurnalistika nejméně náročná na peníze a není k ní potřeba bůhvíjak velká mentální kapacita. A to ani na straně nás, kteří to děláme, ani na straně konzumentů.”
Pokud tedy hledáme důvody, proč mají média pro všechny komiky jednu a tu samou otázku, tohle je určitě jeden z nich. Neumí se zeptat na nic chytřejšího. A opisují jeden od druhého.
Další bída médií je v tom, že místo politiky sledují “politický provoz”. Narazil jsem na to teď při definici typů mediálních témat. Ono se anglicky řekne hezky “policy”, do češtiny se to přeloží jako “politika”, ale to není ta “politika”, co se provozuje na stránkách deníků a v prime- i jiných -timech českých televizí. Policy jsou spíš nějaká psaná i nepsaná společenská pravidla, normy, zvyklosti, zásady, věci, které ovlivňují naše životy. České slovo pro to by mělo být “politiky”, ale ono se to právě extrémně plete s politikou a.k.a. “provozováním řízení státu”.
A tenhle stav je v médiích extrémně patrný. Nevidíte ho, dokud si nedáte odstup a nepřestanete na nějakou dobu “sledovat politiku”. A pak když to zkusíte znovu, tak si uvědomíte, že všechno to, co se v českých médiích popisuje jako “politika”, je ve skutečnosti jen ten provoz. Samotných “politik” je v tom pomálu. Kdo zasedal, kdo co navrhl, kdo je proti, co řekla předsedkyně, co jí na to opáčil premiér. Jo, někde mezi tím problikne “politika”, dost často jako “tohle za dva roky způsobí, že se všechno zdraží”, ale dál se jede provoz: co k tomu řekl X, co říká Y, jak to mají v Dánsku, proč je to správně, popřípadě proč je to zásadně nepřijatelné (komentář), …
Pak tu máme věc, která s “politikami” velmi úzce souvisí, a to je lifestyle. Líbilo se mi členění z jedné studie Reuters, kde lifestyle definovali jako “články o tom, jak lidé žijí”. Aha aha. Ne o tom, jak si celebrita nechala udělat designovou koupelnu, co předvedla značka X na módních molech a jak přichází nový trend (oblečení, jídla, technologií).
Tohleto vezměte, obsypte “objektivními daty” a “investigací” a máte obraz médií.
Co s tím?
Nebudu se dohadovat o tom, jestli to je potřebné nebo správné, jestli média taková být musí nebo chtějí, to vlastně ani není důležité. Podstatné pro mě je, že to moc nesedí do mého problému “omezený čas - seznam potřeb”, protože mi to potřeby naplňuje jen z malé části a způsobem, který je nešetrný k mému času.
Už jsem to psal mnohokrát: problém není nedostatek informací, problém dneška je jejich přebytek. Filtrování podstatného, komprimace, sumarizace, redukce šumu, to je to, co potřebuju.
Jak to dělám? Sledujte můj newsletter, píšu nejen o tom, ale i o dalších věcech, které souvisí s AI a s médii!
Potřebuju vzít informační mix (ano, tam média jednoznačně patří) a udělat z něj “proteinový koktejl”, kde bude vše, co potřebuju a chci vědět, a bude to zhuštěný výtažek, koncentrát. Mediální smoothie. Když mě něco zaujme, půjdu po detailu, a třeba si i ten rozhovor přečtu. Ale nebudu číst celé články jen proto, abych zjistil, jestli tam není něco, co mě zajímá. Pokud se to nedozvím z titulku, tak nezajímá.
Možná jsem divný. Možná jsem menšina, povrchní a rychlá, která neocení devadesátiminutový rozhovor a dlouhé články, zatímco většině to vyhovuje. Možná mi něco zásadního uniká, něco, co člověk získává jen tím, že čte celé ty články a sleduje ta videa, nějaká “lidská dovednost”, nějaká schopnost, kterou bych měl mít a měl bych kvůli tomu obětovat víc času. Ale jak říkám: času mám málo a potřeb hodně.
Možná se vnímáním koncentrovaného dění o něco ochuzuju. Možná by mi měly slábnout nějaké kognitivní schopnosti nebo cit pro hluboké myšlenky a náročné čtení. Já ten pocit nemám: díky minimalizaci času, stráveného s médii, mi zbylo víc času na čtení náročnějších knih, například. Nebo na čtení nějakých osobitých názorů, které mě někam posunou…
Moje potřeba denního shrnutí aktuálního dění je něco jako sledování dopravních značek při jízdě autem. Stačí mi informace “Kladno 18”. Kdyby tam bylo napsáno “Zde, z tohoto místa, dojedete tímto směrem po osmnácti kilometrech na kraj Kladna, konkrétně do Kročehlav, což je městská část Kladna na jeho východním okraji”, tak to bude hezky česky a jazykově hodnotné, ale upřímně říkám, že sdělením “Kladno 18” nejsem o nic ochuzen.
To je to, co očekávám od médií! Šipku směr Kladno s informací, jak je to daleko. A nechte na mě, jestli tam pojedu, nebo ne.