Čistota morálky jako nový fanatismus
Ve jménu ochrany hodnot se z veřejného prostoru vytrácí schopnost vést svobodný dialog. O morální nadřazenosti, hodnotové žurnalistice a polarizaci společnosti.
Ve veřejném prostoru se stále častěji setkávám s fenoménem, který se tváří jako strážce demokracie a morálních hodnot. Samozřejmě na tom není nic špatného, protože “kdo by byl proti apelu na morálku a slušnost ve společnosti? Leda nějaký špatný a amorální člověk!”
A to je právě ten problém.
Cesta do pekel má hezké dláždění…
Je možné, že by tak ctnostná činnost, jakou je apel na morálku, slušnost, čest a všechny ty správné hodnoty, mohla ve skutečnosti škodit? Podle mého názoru ano. A odvážím si tvrdit, že přímo demokracii, jíž se zaštiťuje, místo ochrany podlamuje, pluralitu potlačuje a společenskou soudržnost oslabuje.
Problém není v morálce samotné, problém je v její fetišizaci, absolutizaci. Tedy klasicky nikoli ve věci samé, ale v lidech, kteří se ji chopili.
Historie nám totiž ukazuje řadu příkladů, kdy morální absolutismus přinesl místo očisty a spravedlnosti spíše represe, chaos a utrpení. Girolamo Savonarola, florentský mnich z 15. století, si dal za cíl očistit Florencii od světských hříchů a morální dekadence, ale jeho fanatické tažení vedlo jen k pálení uměleckých děl a nakonec k jeho vlastní smrti na hranici. Podobně Maximilien Robespierre v době francouzské revoluce povýšil ctnost na ústřední politickou hodnotu, ale jeho vláda ctnosti skončila terorem a popravami tisíců lidí. Nebo Oliver Cromwell či Joseph McCarthy - svými morálními apely a tvrdým přístupem společnost nezlepšili, jen do ní vnesli atmosféru strachu a podezírání.
I dnes máme latentní Cromwelly, Savonaroly a Robespierry, jen ne v takovém rozsahu, jak je známe z historie. Problém s historií totiž je, že vždy vidíme i výsledky nějakého dění. Poučení z historie tak může být jasné a úplně průzračné, ale jsme tu generály po bitvě. Historie už proběhla a víme, jak to dopadlo, ale když jsme na začátku opakování podobné trajektorie, tak paralelu nevidíme; bráníme se jí a brání se jí i ti, o které se jedná.
Zkuste si takovou paralelu použít. Uslyšíte: “Savonarola? Co to je za argument? Vždyť nikdo nepálí knihy! A Robespierre? Nikdo nikoho nepopravuje, takže tohle je jen škatulkování, strašení, naprosto falešné přirovnání… Nikdo nic takového, jako pálení knih a popravy, nechce! To jako srovnáváš mě s Robespierrem jen proto, že říkám, že XY je odsouzeníhodný člověk?”
Vsadím se, že ani jedna ze zmíněných historických postav nezačala tím, že bude něco pálit a někoho popravovat. Chtěli jen slušnou, ctnou a morální společnost, a na tom přeci není nic špatného!
Jak píšu: problém je v tom, že u historických postav vidíme celý příběh, a ten nám brání podívat se bez předsudku na samotný začátek, který je zpravidla nenápadný. Kdybychom dokázali odstínit konec, tak by nám začátek byl povědomý a paralela by neměla automaticky pachuť hanobení. Paralela neříká, že důsledky budou stejné; upozorňuje na podobnou situaci a možné riziko podobného vývoje (nikoli stejného).
Beze strachu po ní jdeme, maják nám na cestu svítí…
Smutným důsledkem, a zároveň akcelerátorem výše zmíněného vývoje, je touha mnohých lidí, kteří vnímají dobu jako upadlou, vstoupit do veřejného prostoru na obranu morálky. A protože společnost není (nebyla a ani nebude) morální a čistá, ale všelijaká, tak někteří časem podlehnou pocitu zmaru, nabydou dojmu, že musí přidat ve svém úsilí, a stanou se nekompromisními arbitry veřejné morální čistoty. Morálku nejen hlásají, ale také vyžadují, a každého, kdo se objeví ve veřejném prostoru, okamžitě poměřují nejpřísnějšími morálními měřítky, kterými může neprojít naprosto cokoli, včetně naprostého bizáru typu: “Je tlustý. Takhle se vyžrat znamená, že je nezodpovědný vůči sobě, vůči okolí, svému zdraví, … Je nezodpovědný, tedy morálně pokleslý!”
Tento fenomén morálního absolutismu má hluboké historické kořeny, viz výše, a v posledních letech získává aktuálnost i v českém mediálním a veřejném prostoru. Dokonce má vlastní pejorativní označení: “morální maják”.
Kdysi jsem se dostal do sporu se známým českým režisérem, který mi vyčítal, že “morálním majákům” přičítám vinu za polarizaci společnosti. Přirovnával mě k exponentům druhé republiky, kteří vinili tehdejší morální autority z toho, že rozeštvávají minulost. Oháněl se přitom velkými jmény tehdejších Lidových novin, koryfeji žurnalistiky, kteří hlásali pozice rozumu, humanity, lidství, … Přesto přehlédl jeden důležitý rozdíl, ke kterému se ještě vrátím.
Psychologický základ absolutistického přístupu k morálce tkví v lidské potřebě morálního sebeujištění. Když si člověk připíše status mravokárce, stává se náchylným k jevu, který se označuje jako „morální elevace“. Morální elevace, povznesení, je ten blažený pocit, který zažíváte, když se setkáte s projevy morálního dobra, s laskavostí, srdečností, altruismem. Zaplaví vás příjemný pocit (“lidstvo má naději!”) a touha pomáhat a být taky takový. Bohužel (a tady je ten rozdíl oproti druhé republice) žijeme v době velmi snadno dostupných “sdílených emocí”, díky sociálním sítím snadno najdeme “spřízněný kruh”, a v takovém prostředí má morální elevace pozitivní zpětnou vazbu.
Používám výraz “pozitivní zpětná vazba” v původním významu, jak jej definoval Wiener a jak jej používá kybernetika: chování jednotlivce vyvolává odezvu, která ovlivňuje další chování. Negativní tak, že jej tlumí, pozitivní tak, že jej zesiluje. Zatímco negativní zpětná vazba (“brzda”) vede k nějaké formě stabilizace, tak pozitivní zpětná vazba (“plyn”) může vést k neřízené akceleraci.
U skupinové morální elevace vede kombinace s pozitivní zpětnou vazbou k “ujišťování kruhem”, následně k nadměrnému sebevědomí a k potřebě neustále veřejně potvrzovat vlastní morální převahu. Výsledkem je radikální polarizace vnímání okolní společnosti, kdy svět je v očích takového člověka nakonec rozdělen do dvou ostře oddělených kategorií: ti správní, morální, ctnostní, a ti ostatní, špatní, závadní. Tak vzniká spirála morální eskalace, která každého oponenta vnímá jako hrozbu nejen politickou, ale i mravní.
A tady je ten rozdíl mezi “morálním absolutistou” a třeba Karlem Čapkem, když se vrátím k výše popsanému sporu: Čapek popisoval morální postoj, ale přitom měl hluboké žité pochopení pro lidskou nedokonalost, pro poklesky, pro oponenty. Bez tohoto pochopení se z inspirujícího kázání stává zavrhující kárání.
Máme se bavit o tom, jací by lidé měli být. Nesmíme ale zapomínat, jací doopravdy jsou.
My jdem, my jdem, dezoláty pobijem…
Dejme si příklad. V českém prostředí si jedna část sílící morální elevace našla pojem “dezolát”.
Slovo “dezolát” vzniklo jako ironické označení pro skupinu sociálně marginalizovaných lidí, kteří ztratili důvěru v instituce, trpí frustrací ze systému a inklinují k antisystémovým postojům a konspiračním teoriím.
Mnozí z těch “na správné straně” snad cítili ze začátku potřebu upozorňovat na nebezpečí “dezolátství” ve společnosti, tepat jeho projevy, v dobré víře chtěli možná varovat případné tápající a neorientované, aby jim nesedli na lep, chodili na “dezolátské demonstrace” dokumentovat a konfrontovat účastníky… Po čase si část z nich osvojila pozici morálních strážců a začali s fanatickou důsledností označovat “dezoláty” (dokonce si i tak říkali: Lovci dezolátů) a očišťovat veřejný prostor od názorů, které se jim zdají morálně závadné.
Postupem času se v jejich ústech slovo “dezolát” rozvolnilo a začalo být používáno k označení kohokoli, kdo nezastává jednoznačnou linii. Kdokoli, kdo vyjádří jakoukoli kritiku nebo i jen pochybnost vůči aktuálnímu politickému směřování či dominantním společenským názorům, je najednou “dezolát”. A s touto nálepkou je pak implicitně spojován s extrémismem, antisystémovými postoji a dalšími věcmi.
Stačí zapochybovat otázkou… “Je to opravdu tak?” Rázem jste konspirační teoretik. Na sociálních sítích se zastaví lidé, kteří vás neznají, ale na základě jednoho postu se jim udělá jasno: jste ten “od nich”!
Jak říkal Nietzsche: Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí.
Tito lidé postupně začali (“z dobrých důvodů”) přebírat přístup těch, proti nimž vystupovali. Nejprve s klasickým “…ale oni si začali!” Později svůj boj posvětili vznešeným účelem: Obranou demokracie!
Tady se potkali s morálním absolutismem. Krásná symbióza - jedni našli neutuchající zdroj námětů pro svoje karatelství, druzí svou obsesi mohli legitimizovat morálností.
Jsou přesvědčeni o své morální nadřazenosti. Tu čerpají nikoli zevnitř, ze svého žití, ale ze své činnosti: Vyžaduju morálku od ostatních, od světa, a to samo je morální akt!
Tuto nadřazenost uplatňují jako zbraň proti komukoli, kdo s nimi nesouhlasí. Svůj hodnotový svět staví na neustálém vymezování se vůči ostatním, na stigmatizaci odlišných názorů a na tom, že i pouhá diskuse s “dezoláty” o jejich názorech je morálně nepřijatelná. Verbalizovaný postoj “lepšího člověka” ve spojení s vlastním primitivním tribalismem, naprosto stejným s tím, který vyčítají “dezolátům”, jim vynesl stejně pejorativní označení “lepšoláti”. Nebo “dezoláti dobra”.
Jeden každý z nich je přesvědčený, že dělá dobrou věc. Že bojuje za demokracii, za hodnoty, za správné postoje, za budoucnost této země, potažmo celé civilizace. Bez špetky pochybností, bez jakéhokoli pochopení, bez soucitu. Tento boj je pro ně prokázáním vlastní morality.
Jenže pokud je jakákoli diskuse o aktuální moci okamžitě utnuta v zárodku tím, že “s kritiky se nebavíme”, tak jsme právě rozbořili základní pilíř demokracie, totiž soupeření idejí. A přitom důvodem tohoto “nebavení se” není nic jiného, než přesvědčení, že naše názory jsou morální, tudíž odlišné jsou nemorální. A protože máme vysoké morální nároky, nemůžeme se ušpinit debatou s někým nemorálním!
Jo a “kdo to nevidí, tak je pitomec”. A s tím se bavit taky netřeba. (Poučná diskuse je třeba na Twitteru v tomto vlákně.)
Odbočkou k novinám…
Pro další příklad nebudu chodit daleko. V českých médiích se tato společenská dynamika projevila fenoménem “hodnotové žurnalistiky”. Vychází z představy, že role médií nespočívá jen v informování a analýze, ale i v morálním upevňování společnosti. Svědomí národa. Na první pohled to zní jako vznešená mise. Však je správné v novinách napsat o tom, že tenhle lže a tamten asi krade a onen zaměstnává své příbuzné a támhleta zase zpronevěřila náhrady! Takoví nemorální lidé nesmí vést stát a je naší povinností upozornit nejen na to, jaký je, ale hlavně proč je problém, když ho někdo volí!
Předchozí větu jsem na vlastní uši slyšel od kolegy novináře. A bezprostředně po ní přišla věta “To je snad jasné, a jestli o tom pochybuješ, tak se nemáme o čem bavit!”
No, tak se asi nemáme o čem bavit - protože já o tom opravdu pochybuju. Neříkám, že by takoví lidé měli vést stát. Říkám, že jej takoví vedou, vždycky ho vedli a vždycky v politice budou, takže pragmatické je minimalizovat škody, které mohou tihle nehodní napáchat, ne marně hledat absolutně čisté. Je zcela v pořádku volit pragmaticky, a tudíž volit někoho, koho hodnotová média shledají morálně nedostatečným. Ale pragmatismus bývá pro karatele stejně nesnesitelný jako hřích samotný, protože mají pocit, že pragmatik hřích omlouvá a relativizuje.
V praxi však hodnotová žurnalistika často sklouzne k tomu, že nahrazuje fakta morálními soudy a omezuje prostor pro pluralitu názorů. Když se morální soud stane důležitější než samotná fakta, tak se média stávají tribunálem morální čistoty. Diverzita pohledů mizí, protože ti, kteří nejsou vnímáni jako dostatečně morální, jsou automaticky diskvalifikováni. Snad v obavách o “znesvěcení hodnot”.
Pozvat si na rozhovor hosta, kterého proponenti “hodnotové žurnalistiky” vnímají jako nevhodného, vyvolá gejzír reakcí, seskupených okolo nosné myšlenky: “Pokud si pozvete XY, legitimizujete tím jeho politiku, světonázor, chování!” A pokud morální absolutisté jednou usoudí, že XY je morálně špatný, tak tím, že si ho pozvete k rozhovoru, jste pro ně morálně špatní i vy a celé vaše médium.
